PRO nyní šest měsíců zůstává Pán v mém životě většinou „tichý“. Byla to cesta vnitřní pouští, kde víří velké písečné bouře a noci jsou chladné. Mnozí z vás chápou, co tím myslím. Dobrý pastýř nás vede svou hůlkou a holí údolím smrti, údolím svlékání, Údolí Achoru.
PĚST PORUCH
Hebrejské slovo Achor znamená „problém“ a nachází se v této pasáži v Ozeáši, která obsahuje několika slovy celé texty tohoto webu. Když už mluvíme o jeho nevěstě, Izraeli, Bůh říká:
Proto jí zajistím trny a zajistím proti ní zeď, aby nemohla najít své cesty. Pokud se rozběhne za svými milenci, nesmí je předjet; pokud je hledá, nenajde je. Pak řekne: „Vrátím se ke svému prvnímu manželovi, protože se mnou bylo tehdy lépe než teď.“ Takže ji nalákám; Zavedu ji do pouště a promluvím k jejímu srdci. Odtud jí dám vinice, které měla, a údolí Achoru jako dveře naděje. (Ozeáš 2: 8,9, 16, 17; NAB)
Papež Jan Pavel hovořil o novém jarním období v Církvi, kterého bychom dosáhli „překročením prahu naděje“. Ale před tím jarem bude zima. Než překročíme tento práh do obejmout naději, musíme projít pouští:
Před druhým příchodem Krista musí církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnoha věřících. Pronásledování, které doprovází její pouť na Zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského klamu, který nabídne lidem zjevné řešení jejich problémů za cenu odpadlictví od pravdy. Nejvyšším náboženským podvodem je antikristův, pseudo-mesianismus, kterým se člověk oslavuje místo Boha a jeho Mesiáš přichází v těle. -Katechismus katolické církve, ne. 675
Tato poušť má mnoho rozměrů. Věřím, že mnoho z nich nyní zažívá interiér poušť ( vnější poušť se blíží). Bůh začal zajišťovat trny svou Nevěstou; Postavil proti nám zeď, abychom nemohli najít své cesty. To znamená, že staré způsoby fungování v Církvi po mnoho staletí končí. Znovu slyším slovo, které jsem dostal před chvílí:
Věk ministerstev končí.
To znamená, že cesty, kterými jsme se vydali dříve, staré metody a prostředky, na které jsme se spoléhali, způsoby provozu, správy a delegování se blíží ke konci. Kristova nevěsta bude brzy kráčet výhradně vírou a už ne zrakem, již bezpečností podle světových konceptů. Ježíš nás vede do poušť svlékání kde vnitřní a vnější berle, předpoklady, idoly a cenné papíry, na které jsme spoléhali, padají dolů. To znamená, že jsme redukováni na zrnko pšenice, malé, malé, nic. Byli jsme vtaženi do pustého místa, kde budeme stát nahí před Pravdou. Naše nicota se stane zdrojem výsměch a výsměch světa ve stínu a na nějaký čas se bude zdát, že nás dokonce opustil i Bůh.
Ale právě na tomto místě, tomto místě sucha, slabosti, naprosté závislosti na Bohu, padne kapka z oceánu Božího milosrdenství na pšeničné zrno, které spadlo na zem a zemřelo pro sebe, a na poušť začne květ. „Dveře naděje“ se otevřou a církev překročí práh naděje obejmout naději v době, kterou lze popsat pouze jako Ospravedlnění moudrostise triumf spravedlnostise vítězství míru.
Ale nejprve musíme projít pouští nesnází.
BÝT STÁLE
Když jsem se modlil před Nejsvětější svátostí, slova z Izaiáše 30 se pro mě stala „písní pouště“:
Čekáním a klidem budete spaseni, v tichu a v důvěře vaše síla leží. (Izajáš 30:15)
I když se svět „jak ho známe“ stále propadá krkolomným tempem, zdá se, že je nutné evangelizovat. A to je. Ale jak evangelizujeme, je zásadní. Církev nepotřebuje další programy. Potřebuje to svaté.
Hjediní lidé mohou obnovit lidstvo. — PAPEŽ JAN PAVEL II. Poselství pro mládež světa, Světový den mládeže; n. 7; Kolín nad Rýnem, Německo, 2005
Můžeš se stát svatým? Ne, a já také nemůžu. Ale poušť může; to místo zkoušek, pronásledování a všech možných potíží. Řekl papež Benedikt:
Kristus neslíbil snadný život. Ti, kdo touží po pohodlí, vytočili špatné číslo. Spíše nám ukazuje cestu k velkým věcem, dobrým směrem k autentickému životu. —POPE BENEDICT XVI, projev německým poutníkům, 25. dubna 2005.
Lidé naslouchají ochotněji svědkům než učitelům, a když lidé poslouchají učitele, je to proto, že jsou svědky. Církev proto bude evangelizovat svět především chováním církve a živým svědectvím věrnosti Pánu Ježíši. Toto století touží po autentičnosti ... Kážeš, co žiješ? Svět od nás očekává jednoduchost života, ducha modlitby, poslušnosti, pokory, odloučenosti a obětavosti. – PAPEŽ PAVEL VI. Evangelizace v moderním světě, n. 41, 76
Musíme tedy tuto poušť přijmout jako dárek, protože z ní rozkvetne v tvé duši květ svatosti. Tato květina nejen ozdobí váš život ctností a radostí, ale rozšíří svou vůni po zbídačeném světě. Slyšel jsem, jak Ježíš ve své modlitbě říká:
Přijměte, co k vám přijde, externě i interně, s láskou, trpělivostí a poslušností. Nezpochybňujte to, ale přijměte to, protože látka přijímá ostrý hrot jehly. Neví, jak bude toto nové vlákno nakonec vypadat, ale tím, že zůstane klidná, v klidu a tichu, se z duše pomalu stane božská tapiserie.
JEN ZAČÁTEK ...
Vězte, bratři a sestry, že jsem s vámi v této poušti skrze moji modlitbu
s, prostřednictvím těchto spisů a prostřednictvím mého webového vysílání, pokud to Pán dovolí. Několik z vás psalo, že se divíte, proč jsem „zmizel“ až pozdě. Odpověď je dvojí; jedním je jednoduše to, že jsem nedostal mnoho „slov“ k napsání. Možná je to tak, abyste mohli skutečně dohnat a přečíst, co už bylo řečeno! Také jsem strávil léto přemístěním své rodiny a služby. To vyžadovalo 99 procent mého času.
Ale jak jsem před krátkou dobou napsal, zdá se, že moje mise „teprve začíná“. V tuto chvíli to nemohu plně vysvětlit (ani tomu plně nerozumím), ale jak práce přesídlování končí, vše ostatní se zavádí na místo. Moje kniha byla odeslána a brzy bude k dispozici. Věřím, že tato kniha bude důležitým nástrojem k probuzení Církve, protože je založena na autoritě Magisteria. Studio webcastu je také téměř hotové. Existují i další díla a já jsem se jich dotkl zde. Až bude správný čas, napíšu více.
Na závěr bych vám chtěl ještě jednou poděkovat za všechny vaše modlitby a za dary, které mi přišly a které mi umožnily dokončit studio a uchovat si vybavení, které potřebujeme k pohybu vpřed. Jste tak neuvěřitelně malá komunita, má čtenáři. Všichni jste mi tak blízko, i když jsem neviděl většinu vašich tváří.
Vím to: jsme milovaní. Ježíš nás miluje a úzce nás v této poušti doprovází, protože pastýř zůstává blízko svého stáda. Nebojte se a neznepokojujte se touto „zkouškou ohněm“, ale vytrvejte, zůstaňte věrní a když selžete, okamžitě se obraťte k oceánu Jeho Božského milosrdenství a vězte, že vás od jeho lásky nemůže absolutně nic oddělit. Neutíkejte, protože právě v tuto chvíli sestupuje kapička Božského milosrdenství. Musíte jen otevřít své srdce důvěřovat, v čekání a v klidu a milost pro přítomný okamžik obnoví vaši sílu na další den, pak květina svatosti (která vám zůstává většinou skrytá) brzy začne kvést, když Mistr ročních období volá své beránky k obnově tvář Země.
Zanechávám vám krásný pohled od sv. Eucheria:
Nemůžeme rozumně naznačit, že poušť je neomezeným chrámem našeho Boha? Protože nepochybně si někdo žijící v tichu bude užívat na samotách. Právě tam často dává o sobě vědět svým svatým; je to pod rouškou samoty, kterou blahosklonně setkává s lidmi.
Právě v poušti viděl Mojžíš Boha, jeho tvář se koupala ve světle ... Právě tam mu bylo dovoleno konverzovat familiárně s Pánem; vyměnil si s ním řeč; hovořil s Pánem nebeským právě tak, jak lidé obvykle hovořili se svými druhy. Právě tam dostal hůl, která měla moc dělat zázraky, a poté, co vstoupil do pouště jako pastýř ovcí, opustil poušť jako pastýř národů (Př 3; 33,11; 34).
Podobně, když měl být Boží lid vysvobozen z Egypta a osvobozen od svých pozemských skutků, neudělali si cestu na oddělené místo a nenašli útočiště v samotách? Ano, skutečně, v poušti se mělo přiblížit k tomuto Bohu, který je vytrhl z jejich otroctví ... A Pán se stal vůdcem svého lidu a vedl je přes poušť. Dnem i nocí na cestě postavil sloup, hořící plamen nebo zářící mrak jako znamení z nebe ... Izraelské děti tedy, když žily na samotě pouště, dosáhly vidění Božího trůnu a slyšely jeho hlas …
Musím dodat, že se nedostali do země, po které toužili, dokud nebydlili v poušti? Aby lidé jednoho dne mohli vstoupit do vlastnictví země, kde teklo mléko a med, museli nejprve projít suchými a neobdělávanými místy. Cestou do naší pravé vlasti se vždy vydáváme prostřednictvím táborů v poušti. Nechť ti, kteří si přejí vidět „štědrost Páně v zemi živých“ (Ž 27 [26]: 13) bydlet v neobyvatelné zemi. Ať se ti, kteří by se stali občany nebes, stali hosty pouště. —Svatý Eucherius (asi 450 nl), biskup v Lyonu
SOUVISEJÍCÍ ČTENÍ:
