Lidská sexualita a svoboda - část II

 

O DOBŘE A VÝBĚRECH

 

TAM je něco jiného, ​​co je třeba říci o stvoření muže a ženy, které bylo určeno „na začátku“. A pokud tomu nerozumíme, pokud tomu nerozumíme, pak jakákoli diskuse o morálce, o správných nebo nesprávných volbách, o následování Božích plánů, riskuje, že se diskuse o lidské sexualitě dostane do sterilního seznamu zákazů. Jsem si jist, že toto by pouze posloužilo k prohloubení rozdílu mezi krásným a bohatým učením církve o sexualitě a těmi, kteří se cítí odcizeni.

Pravdou je, že nejsme všichni stvořeni k Božímu obrazu, ale také:

Bůh se podíval na všechno, co udělal, a shledal to velmi dobrým. (Gen 1:31)

 

Jsme dobří, ale padáme

Jsme stvořeni k obrazu Božímu, a proto jsme stvořeni k obrazu toho, který je samotnou dobrotou. Jak napsal žalmista:

Tvořil jsi mou nejvnitřnější bytost; pletl jsi mě do lůna mé matky. Chválím vás, protože jsem úžasně stvořen. (Žalm 139: 13--14)

Blahoslavená Panna Maria se dívala na dokonalý odraz sebe sama, když držela Krista v náručí, protože celý její život byl v dokonalé harmonii s jejím Stvořitelem. Bůh chce tuto harmonii i pro nás.

Nyní všichni v různé míře máme schopnost dělat to, co dělá každý jiný tvor ve stvoření: jíst, spát, lovit, shromažďovat atd. Ale protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, máme také schopnost milovat. Nemělo by tedy být žádným překvapením najít pár, který žije mimo manželství a který je také dobrým rodičem. Nebo dva spolubydlící homosexuálové, kteří jsou velmi štědrí. Nebo manžel závislý na pornografii, který je čestným pracovníkem. Nebo ateista, který je obětavým služebníkem v sirotčinci atd. Evolucionisté často přes spekulace a omezené pole vědy nedokázali vysvětlit, proč toužíme být dobří, nebo dokonce co je to láska. Odpověď církve je, že jsme stvořeni k obrazu Něho, který je jak Dobrem, tak samotnou láskou, a tedy v nás je přirozený zákon, který nás vede k těmto cílům. [1]srov Lidská sexualita a svobodaČást I Stejně jako gravitace udržuje Zemi na oběžné dráze kolem Slunce, právě tato dobrota - „gravitace“ lásky - udržuje lidstvo v souladu s Bohem a celým stvořením.

Tato harmonie s Bohem, navzájem a celým stvořením však byla narušena pádem Adama a Evy. A tak vidíme, že funguje další princip: schopnost dělat špatně, být poháněn k tomu, aby sloužil sobeckým cílům. Právě do tohoto vnitřního boje mezi touhou konat dobro a nutkáním konat zlo vstoupil Ježíš, aby „nás zachránil“. A to, co nás osvobozuje, je pravda.

Bez pravdy charita degeneruje do sentimentality. Láska se stává prázdnou skořápkou, kterou lze libovolně plnit. V kultuře bez pravdy je to fatální riziko, kterému čelí láska. Podléhá podmíněným subjektivním emocím a názorům, slovo „láska“ je zneužíváno a zkresleno, až to znamená opak. —POPE BENEDICT XVI., Charita ve Veritate, ne. 3

Pornografie je ikonou „civilizace lásky“ bez pravdy. Je to touha milovat, být milován a mít vztah - ale bez pravdy o naší sexualitě a jejím vnitřním smyslu. I jiné sexuální formy projevu mohou být zkreslením pravdy, i když se snaží být „dobré“. To, k čemu jsme povoláni, je uvést to, co je v „nepořádku“, do „pořádku“. A milosrdenství a milost našeho Pána jsou tu, aby nám pomohly.

To znamená, že musíme uznat a podporovat dobro v ostatních. Ale také nemůžeme dopustit, aby dobro, které vidíme, změnilo soucit na „sentimentálnost“, kde to, co je nemorální, bylo jednoduše zameteno pod koberec. Posláním Pána je také poslání církve: podílet se na spáse druhých. Toho nelze dosáhnout sebeklamem, ale pouze v pravda.

 

ZNOVU OBJEVOVÁNÍ MORÁLNÍCH ABSOLUTŮ

A to je místo morálka vstupuje dovnitř. Morálka, tj. zákony nebo pravidla, pomáhají osvítit naše svědomí a řídí naše činy podle společného dobra. Proč ale v dnešní době panuje představa, že naše sexualita je „zdarma pro všechny“, která by měla být zcela zbavena jakékoli morálky?

Stejně jako všechny naše další tělesné funkce existují zákony, které řídí naši sexualitu a směřují ji ke zdraví a štěstí? Například víme, že pokud pijeme příliš mnoho vody, může vás hyponatrémie zasáhnout a dokonce i zabít. Pokud jíte příliš mnoho, může vás obezita zabít. Pokud dokonce dýcháte příliš rychle, může vás způsobit hyperventilace zhroutit se. Jak vidíte, musíme regulovat i náš příjem zboží, jako je voda, jídlo a vzduch. Proč si tedy myslíme, že nesprávné řízení naší sexuální chuti nemá také vážné důsledky? Fakta vyprávějí jiný příběh. Sexuálně přenosné choroby se staly epidemií, rozvodovost prudce stoupá, pornografie ničí manželství a obchodování s lidmi explodovalo téměř ve všech částech světa. Je možné, že naše sexualita má také hranice, které ji udržují v rovnováze s naším duchovním, emocionálním a fyzickým zdravím? Co navíc a kdo určuje tyto hranice?

Morálka existuje, aby vedla lidské chování k vlastnímu dobru a společnému dobru. Ale nejsou libovolně odvozeny, jak jsme diskutovali v Část I. Vyplývají z přirozeného zákona, který „vyjadřuje důstojnost člověka a určuje základ pro jeho základní práva a povinnosti“. [2]srov Katechismus katolické církve, n. 1956

Vážným nebezpečím v naší době je však oddělení etiky a morálky od přirozeného zákona. Toto nebezpečí se dále zakrývá, když jsou zajištěna „práva“ Výhradně „lidovým hlasováním“. Historie nese skutečnost, že dokonce většina populace může začít přijímat jako „morální“ něco, co je v rozporu s „dobrotou“. Už nehledejte nic jiného než minulé století. Otroctví bylo oprávněné; tak bylo omezeno volební právo žen; a samozřejmě, nacismus byl demokraticky implementován lidmi. To znamená, že neexistuje nic tak vrtkavého jako většinový názor.

Toto je zlověstný výsledek relativismu, který vládne bez odporu: „právo“ přestává být takové, protože již není pevně založeno na nedotknutelné důstojnosti osoby, ale podléhá vůli silnější části. Tímto způsobem demokracie v rozporu se svými vlastními principy účinně směřuje k formě totalitarismu. — PAPEŽ JAN PAVEL II. Evangelium Vitae, „Evangelium života“, n. 18

Jsou to podivné časy, kdy samozvaný „ateista gayů“ zpochybňuje katolickou církev v Irsku, nikoli kvůli jejímu učení, ale kvůli „filozofickému nepořádku, který si náboženští konzervativci v jejich případě dělají“. Pokračuje otázkou:

Copak tito křesťané nevidí, že morální základ jejich víry nelze hledat v aritmetice průzkumníků? … Může převaha veřejného mínění zvrátit polaritu mezi ctností a neřestí? Napadlo by na chvíli Mojžíše (nemluvě o Bohu), že by se měl raději odložit na uctívání molochů, protože to chtěla většina Izraelitů dělat? V tvrzení kteréhokoli z velkých světových náboženství musí být jistě implicitní, že v otázkách morálky se většina může mýlit… — Matthew Parris, Divák, Může 30th, 2015

Parris má naprostou pravdu. Skutečnost, že se morální základy moderní společnosti stěží posouvají sotva bojem, spočívá v tom, že pravda a rozum byly zastíněny slabými lidmi z Církve, kteří pravdu zpochybnili ze strachu nebo ze zisku.

… Potřebujeme znalosti, potřebujeme pravdu, protože bez nich nemůžeme stát pevně, nemůžeme se pohnout kupředu. Víra bez pravdy nezachraňuje, neposkytuje jistý základ. Zůstává to krásný příběh, projekce naší hluboké touhy po štěstí, něco schopného uspokojit nás do té míry, do jaké jsme ochotni klamat sami sebe. —OPOPE FRANCIS, Lumen Fidei, Encyklika, n. 24

Tato série o lidské sexualitě a svobodě má za cíl vyzvat nás všechny, abychom se zeptali, zda ve skutečnosti klameme sami sebe, zda jsme sami sebe přesvědčili, že „svoboda“, kterou vyjadřujeme prostřednictvím své sexuality v médiích, v hudbě, v způsob, jakým se oblékáme, v našich rozhovorech a v našich ložnicích, je spíše zotročení sebe i ostatní? Jediným způsobem, jak odpovědět na tuto otázku, je „probudit“ pravdu o tom, kdo jsme, a znovu objevit základy morálky. Jak varoval papež Benedikt:

Ústavy a zákony mohou fungovat pouze v případě, že dojde k takové shodě v podstatných náležitostech. Tento základní konsenzus odvozený z křesťanského dědictví je ohrožen ... Ve skutečnosti to činí důvod slepým k tomu, co je podstatné. Společným zájmem, který musí spojovat všechny lidi dobré vůle, je odolat tomuto zatmění rozumu a zachovat si jeho schopnost vidět to podstatné, vidět Boha a člověka, vidět to, co je dobré a co je pravda. V sázce je samotná budoucnost světa. —POPE BENEDICT XVI, Address to the Roman Curia, 20. prosince 2010

Ano! Musíme probudit pravdu o naší dobrotě. Křesťané musí jít nad rámec debaty a do světa spolu se ztracenými, krvácejícími, a dokonce i s těmi, kteří nás odmítají, a ať nás vidí uvažovat o jejich dobrotě. Tímto způsobem můžeme prostřednictvím lásky najít společnou půdu pro semínka pravdy. Můžeme najít možnost probudit v ostatních „vzpomínku“ na to, kdo jsme: synové a dcery vytvořené na Boží obraz. Jak řekl papež František, trpíme „obrovskou amnézií v našem současném světě“:

Otázka pravdy je ve skutečnosti otázkou paměti, hluboká paměť, protože pojednává o něčem, co je před námi, a může nás úspěšně sjednotit způsobem, který přesahuje naše drobné a omezené individuální vědomí. Je to otázka původu všeho, v čemž můžeme zahlédnout cíl a tedy smysl naší společné cesty. —OPOPE FRANCIS, Lumen Fidei, Encyklika, 25

 

LIDSKÝ DŮVOD A MORÁLA

"My musí poslouchat Boha spíše než lidi. “

To byla odpověď Petra a apoštolů na vůdce jejich lidu, když dostali rozkaz zastavit jejich učení. [3]srov. Skutky 5:29 Mělo by to být také reakcí našich dnešních soudů, zákonodárných sborů a zákonodárců. Pro přirozený zákon jsme diskutovali v Část I není vynálezem člověka ani církve. Není to znovu „nic jiného než světlo porozumění, které do nás vložil Bůh.“ [4]srov Katechismus katolické církve, ne. 1955 Někteří samozřejmě mohou odseknout, že nevěří v Boha, a proto nejsou vázáni přirozeným zákonem. Samotný „morální kodex“ zapsaný do stvoření však přesahuje všechna náboženství a může být vnímán pouze lidským rozumem.

Vezměte si například kojence. Nemá ponětí, proč má tu „věc“ tam dole. Nedává mu to vůbec smysl. Když však dosáhne věku rozumu, zjistí, že ta „věc“ nadále nedává smysl kromě ženských genitálií. I mladá žena může také usoudit, že její sexualita nemá žádný smysl, kromě mužského pohlaví. Jsou to komplementární. To lze pochopit pouze z lidského rozumu. Mám na mysli, že pokud se jeden rok dokáže naučit dát kulatý kolíček do kulaté díry, myšlenka, že sexuálně explicitní vzdělávání ve třídách je „zásadní“, se stává trochu fraškou a odhaluje program jiného druhu ...

To znamená, že náš lidský rozum zhasl hříchem. A tak jsou pravdy naší lidské sexuality často zakryty.

Předpisy přirozeného zákona nejsou všichni vnímány jasně a okamžitě. V současné situaci hříšný člověk potřebuje milost a zjevení, aby morální a náboženské pravdy poznal „každý, kdo má prostředky, s pevnou jistotou a bez příměsi omylu“. -Katechismus katolické církve (CCC), ne. 1960

To je částečně role Církve. Kristus jí svěřil misi „učit všemu“, co učil náš Pán. To zahrnuje nejen evangelium víry, ale také morální evangelium. Neboť kdyby Ježíš řekl, že pravda nás osvobodí, [5]srov. Jan 8:32 zdálo by se nezbytně nutné, abychom věděli přesně, jaké jsou tyto pravdy, které nás osvobozují, a ty, které zotročují. Církev tak byla pověřena výukou „víry i morálky“. Dělá to neomylně skrze Ducha svatého, který je „živou pamětí církve“, [6]srov CCC, ne. 1099 na základě Kristova slibu:

… Až přijde, Duch pravdy, povede vás ke všem pravdám. (Jan 16:13)

Proč na to znovu poukazuji v diskusi o lidské sexualitě? Protože k čemu je dobré diskutovat o tom, co je ve skutečnosti morálně „správné“ nebo „špatné“ z pohledu církve, pokud nerozumíme jaký je referenční bod církve? Jak uvedl arcibiskup Salvatore Cordileone ze San Franciska:

Když kultura již nedokáže tyto přirozené pravdy pochopit, pak se samotný základ našeho učení odpaří a nic, co můžeme nabídnout, nebude mít smysl. -Cruxnow.com, Června 3rd, 2015

 

HLAS CÍRKEV DNES

Referenčním bodem církve je přirozený zákon a zjevení Boha skrze Ježíše Krista. Nevylučují se, ale obsahují jednotu pravdy z jednoho společného zdroje: Stvořitele.

Přirozený zákon, velmi dobrá práce Stvořitele, poskytuje pevný základ, na kterém může člověk budovat strukturu morálních pravidel, která povede jeho rozhodnutí. Poskytuje také nepostradatelný morální základ pro budování lidské komunity. Nakonec poskytuje nezbytný základ pro občanské právo, se kterým je spojeno, ať už úvahou, která vyvozuje závěry z jeho zásad, nebo doplněním pozitivní a právní povahy. -CCC, ne. 1959

Role církve pak není v soutěži se státem. Spíše to má státu poskytnout neomylné morální vodítko při zajišťování, organizování a řízení společného dobra společnosti. Rád říkám, že církev je „matkou štěstí“. Protože jádrem jejího poslání je přinášet muže a ženy do „slavné svobody Božích dětí“. [7] Rom 8: 21 protože „za svobodu nás Kristus osvobodil“. [8]Gal 5: 1

Pán se zajímá nejen o naše duchovní blaho, ale také o naše tělo (protože duše a tělo tvoří jednu přirozenost), a proto se mateřská péče církve vztahuje i na naši sexualitu. Nebo by se dalo říci, její moudrost sahá i do „ložnice“, protože „není nic skrytého, kromě toho, aby bylo viditelné; nic není tajné, kromě toho, že vyjde na světlo. “ [9]Mark 4: 22 To znamená, že to, co se děje v ložnici is starost Církve, protože všechny naše činy ovlivňují způsob, jakým vztahujeme a komunikujeme s ostatními na jiných úrovních, duchovně i psychologicky, venku ložnice. Autentická „sexuální svoboda“ je tedy také součástí Božího plánu pro naše štěstí a toto štěstí je neodmyslitelně spjato k pravdě.

Církev [proto] hodlá i nadále zvyšovat svůj hlas v obraně lidstva, i když se politika států a většiny veřejného mínění pohybuje opačným směrem. Pravda ve skutečnosti čerpá sílu sama ze sebe, a ne z množství souhlasu, který vzbuzuje. —POPE BENEDICT XVI, Vatican, 20. března 2006

 

V části III diskuse o sexu v kontextu naší vrozené důstojnosti.

 

SOUVISEJÍCÍ ČTENÍ

 

Děkujeme za podporu této služby na plný úvazek.

 

PŘIHLÁSIT SE K ODBĚRU

 

Tisk přátelský, PDF a e-mail

Poznámky pod čarou

Poznámky pod čarou
1 srov Lidská sexualita a svobodaČást I
2 srov Katechismus katolické církve, n. 1956
3 srov. Skutky 5:29
4 srov Katechismus katolické církve, ne. 1955
5 srov. Jan 8:32
6 srov CCC, ne. 1099
7 Rom 8: 21
8 Gal 5: 1
9 Mark 4: 22
Publikováno v DOMŮ, VÍRA A MORÁLY, LIDSKÁ SEXUALITA A SVOBODA a označené , , , , , , , , , , , , , , .

Komentáře jsou uzavřeny.