LIKE úsvit Slunce, je znovuzrození latinské mše.
PRVNÍ ZNAČKY
První známky rána jsou jako matná svatozář na obzoru, která je čím dál jasnější, až je horizont pohlcen světlem. A pak přijde Slunce.
I tato latinská mše signalizuje úsvit nové éry (viz Zlomení tuleňů). Nejprve si jeho účinky sotva všimnete. Budou však stále jasnější a jasnější, dokud nebude horizont lidstva pohlcen Světlem Kristovým.
Sám jsem neměl příležitost účastnit se latinského obřadu; Píšu zde jen podle inspirací, které mě nutí psát pod duchovním vedením. Od čtenáře, který se nedávno zúčastnil své první tridentské mše:
Nedávno jsem se zúčastnil své první latinské mše na svátek narozenin naší blahoslavené matky. Jednalo se o speciální mši, kterou naše diecéze polepila páskou, aby mohla sloužit k výcviku kněží. Miloval jsem to! Cítil jsem se, jako bych poprvé zažíval „nebeské uctívání“! Cítil jsem, jako bych přijímal své první svaté přijímání. Modlitby byly tak krásné! (Dostali jsme knihy s latinkou na jedné straně a angličtinou na straně druhé, které budeme následovat.) Zdálo se mi, že v této mši bylo mnohem snazší vstoupit do HLBOKÉ modlitby! Zpívání sboru bylo neuvěřitelné ... Na latinské mši jsem měl pocit, že jsem byl svědkem nejen „nebeského uctívání“, ale také účasti na univerzální modlitbě, která mě nějak spojovala se všemi věky před námi, kteří se tuto mši modlili. protože přijímání bylo tak krásné a hluboce zasáhlo mou duši, když mě přivedli k většímu sebezkoumání.
Moje otázka zní - Co se stalo ?????
CO SE STALO?
Ano, když cestuji po Severní Americe, kladu si také otázku: „Co se stalo?“ Co se stalo s pocitem tajemství při našich „oslavách“? Co se stalo s hlubokou úctou před svatou eucharistií? Co se stalo s vírou, že Ježíš je skutečně přítomen ve svatostánku a ve svaté oběti mše? Co se stalo s našimi zpovědníky, kteří se v mnoha církvích změnili na koště? Co se stalo s podkolenky, které byly vytrženy z některých kostelů? Co se stalo s krásnými ikonami, sochami, krucifixy a posvátným uměním, které nás upozornily na větší tajemství, překračující čas a prostor?
Opět zazní těžká slova Ezechiela - slova, která jsou milosrdným varováním z nebe:
Toto praví Pán Bůh: Běda pastýřům Izraele, kteří se pasou! Neměli by pastýři spásat ovce? … Neposilňovali jste slabé, neléčili nemocné ani nevázali zraněné. Toto praví Pán Bůh: Přísahám, že přicházím proti těmto pastýřům. Budu od nich požadovat své ovce a zastavím jejich pastevectví mých ovcí, aby se už nemohly pasit. Neboť takto praví Pán Bůh: Já sám se budu starat a starat se o své ovce. Jak bude pastýř chovat své stádo, když se ocitne mezi svými rozptýlenými ovcemi, budu i já pečovat o své ovce. Zachráním je ze všech míst, kde byli rozptýleni, když bylo zataženo a tma. (Ezekiel 34: 2–3, 10–13)
SKVĚLÉ ČIŠTĚNÍ
Kristus očišťuje svou církev. Neopustí své stádo. Dovolte mi říci toto: Postkoncilní mše papeže Pavla VI platný obřad. Zneužití, která následovala, však nejsou, zejména po lidové mluvě. Falešná teologie, že „mše je o lidech“, je jako mrtvá končetina, která má být prořezána. Představa, že mše je spíše oslavou než obětí, končí. Představa, že liturgie je psychoterapeutickým shromážděním a nikoli uctíváním živého Boha, praskne jako bublina. Titulující sloveso, že „jsme„ velikonočním lidem “nad rámec takových„ represivních “myšlenek, jako je pokání, kajícnost a tělesná úcta, bude brzy prázdné. Neboť Kristus sám přichází, aby nakrmil své stádo. a každý jazyk vyznává, že Ježíš Kristus - přítomný v Chléb života, přesně jak řekl - je PÁN.
Připravit! Udělejte rovně cesty ve svém srdci. Já, váš pastýř, přicházím.
Ano, přichází den, kdy budou katolické církve nabité krokvům, jak duše přijdou vidět, dotknout se a ochutnat svého Pastýře přítomného ve svaté oběti mše. Věřím totiž, že Ježíš projeví svou pravou přítomnost nás před vyvrcholením konečné konfrontace mezi církví a proticirkví této doby (viz Zatmění Syna.)
Potom to budeme vědět v slzách smutku i radosti přesně co se stalo.
ZÁVĚREČNÁ KONFRONTACE
V tu chvíli se objeví dvě skupiny: Peters a Jidáš'. Ti, kteří se rozhodli pro cestu pokání, a ti, kteří se rozhodli pro cestu temnoty. Neboť Kristova přítomnost nejen uzdravuje, ale také rozděluje.
Nemysli si, že jsem přišel přinést mír na zemi. Přišel jsem přinést ne mír, ale meč. (Mat 10:34)
A znovu,
Viděli a nenáviděl mě i mého Otce. Všichni tě budou nenávidět kvůli mému jménu, ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.(Jan 15:24, Mat 10:22)
Nyní stojíme před konečnou konfrontací mezi církví a anti-církví, evangeliem a anti-evangeliem. —Kardinál Karol Wojtyla (JOHN PAUL II), dotisk 9. listopadu 1978, vydání Wall Street Journal z projevu k americkým biskupům z roku 1976
TATÉŘI A OTECI
Zatímco slova Ezechiela jsou určena především náboženským vůdcům naší doby, odkazují také na vůdce „domácí církve“, domova. Před těmito slovy stojím ve strachu a třesu se. Nakrmil jsem jako tatínek a manžel spíše sebe než své malé ovce? Sloužil jsem spíše sobě než své manželce a dětem?
Je čas, aby kněží, biskupové, kardinálové, manželé a otcové prozkoumali naše srdce. Kristus nás nepřišel odsoudit, nýbrž aby nám přinesl věčný život. Tam, kde nám chybí, najdeme slitování. Tam, kde jsme selhali, najdeme hojnost milosti. A to, co se jeví jako neopravitelné, by mělo být předáno do milosrdných rukou Ježíše. Neboť u Boha jsou všechny věci možné.
Láska pokrývá množství hříchů. (1 Pt 4: 8)
Vyzývám nyní přízeň lidí nebo Boha? Nebo se snažím potěšit lidi? Kdybych se stále pokoušel potěšit lidi, nebyl bych Kristovým otrokem. (Gal 1: 0)
