Vytrvalost

VYTRVALOST. Ó Pane, jak mi to chybí.

Proč se tak rychle zhroutím pod nejmenší tíhou svého těla? Jsem tak unavený a zarmoucen svým rozptýlením, hloupým pronásledováním a promarněným časem. Jsem vyčerpaný neustálým tancem se svou slabostí.

Pane, padl jsem. Odpusť mi. Nejsem o nic lepší než ten, kdo si o tobě nic nemyslí. Možná je dále napřed v tom, že svou povinnost plní statečně, i když jeho konec není pro vaši slávu. Na druhé straně, já dobře znám konec všech věcí a to, k čemu by mělo srdce směřovat, propadám okamžikem a pluji od jednoho impulsu k druhému jako drak ve větru.

Stydím se, Pane, zahanbený mého nedostatku odhodlání. V krku mi stoupá žluč lenosti, hrabivosti a požitkářství. Proč se se mnou obtěžujete, je skutečně záhadou! Mohla by to být opravdu Láska? Mohla by být Láska tento trpěliví? Mohla by být láska tento odpouštějící? Pokud ano, nemohu to pochopit! Jsem odsouzený – vinen – zasloužím si být vyhozen s těmi, kdo tě udeří do tváře a znovu tě křižují.

Ale byl bych vinen z většího zločinu kdybych měl zůstat v tomto zoufalství. Je to koneckonců podmínka zraněná pýcha. Je na místě Jidáše, aby utekl v sebepodceňování a depresi; doménou nekajícného zloděje je vytrvat ve své spravedlnosti a slepotě vůči tvé milosti; je to především tragické myšlení toho padlého anděla, toho prince temnoty, ve kterém přebývá pýcha a sebelítost.

A tak, Pane, znovu k tobě přicházím... jaký jsem... zlomený, křehký, zraněný... špinavý, hladový a unavený. Přicházím – ne jako věrný syn – ale jako marnotratník. Přicházím se svým připraveným přiznáním, nedokonalou kajícností a kapsou plnou ničeho jiného než naděje.

Přicházím v chudobě. Přišel jsem jako hříšník.

…Spatřit! Co vidím? Jsi to ty, otče, utíkáš ke mně…!