O znovunabytí naší důstojnosti

Život je vždy dobrý.
Toto je instinktivní vnímání a fakt zkušenosti,
a člověk je povolán, aby pochopil hluboký důvod, proč tomu tak je.
Proč je život dobrý?
—POPE ST. JAN PAUL II.,
Evangelium vitae, 34

CO se děje v myslích lidí, když jejich kultura — a kultura smrti — informuje je, že lidský život není pouze jednorázový, ale zjevně existenciální zlo pro planetu? Co se stane s psychikou dětí a mladých dospělých, kterým se opakovaně říká, že jsou jen náhodným vedlejším produktem evoluce, že jejich existence „přelidňuje“ Zemi, že jejich „uhlíková stopa“ ničí planetu? Co se stane se seniory nebo nemocnými, když se jim řekne, že jejich zdravotní problémy stojí „systém“ příliš mnoho? Co se stane s mladými lidmi, kteří jsou povzbuzováni k odmítnutí svého biologického pohlaví? Co se stane s vlastním sebeobrazem, když je jeho hodnota definována ne jejich vlastní důstojností, ale jejich produktivitou?

Pokud je pravda, co řekl papež svatý Jan Pavel II., že žijeme 12. kapitolu Knihy Zjevení (viz. The Labor Pains: Depopulation?) — pak věřím, že svatý Pavel poskytuje odpovědi na to, co se stane lidem, kteří byli tak dehumanizováni:

Pochopte toto: v posledních dnech nastanou děsivé časy. Lidé budou sebestřední a milovníci peněz, hrdí, povýšení, urážliví, neposlušní vůči svým rodičům, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, neslušní, brutální, nenávidící to, co je dobré, zrádci, lehkomyslní, namyšlení, milovníci potěšení spíše než milující Boha, protože předstírají náboženství, ale popírají jeho moc. (2 Tim 3: 1-5)

V dnešní době mi lidé připadají tak smutní. Málokdo se tak nese s „jiskrou“. Je to, jako by v mnoha duších zhaslo světlo Boží (viz Doutnající svíčka).

… V rozlehlých oblastech světa hrozí víře, že vyhasne jako plamen, který už nemá palivo. —Dopis Jeho Svatosti PAPEŽE BENEDIKT XVI. všem biskupům světa, 12. března 2009

A to by nemělo být žádným překvapením, protože jak kultura smrti šíří své devalvující poselství do končin země, klesá i smysl lidí pro hodnotu a účel.

...kvůli nárůstu zla vychladne láska mnohých. (Mat 24:12)

Avšak právě v této temnotě jsme my, následovníci Ježíše, povoláni zářit jako hvězdy… ^[1]Phil 2: 14-16

Obnovení naší důstojnosti

Po rozložení a znepokojivý prorocký obrázek proti konečné trajektorii „kultury smrti“ dal protijed i papež sv. Jan Pavel II. Začíná otázkou: Proč je život dobrý?

Tato otázka se nachází všude v Bibli a od prvních stránek dostává silnou a úžasnou odpověď. Život, který Bůh dává člověku, je zcela odlišný od života všech ostatních živých tvorů, jako je člověk, i když je utvořen z prachu země. (srov. Gn 2:7, 3:19; Job 34:15; Ža 103:14; 104:29), je projevem Boha ve světě, znamením jeho přítomnosti, stopou jeho slávy (srov. Gn 1–26; Ž 27). To chtěl zdůraznit svatý Irenej z Lyonu ve své slavné definici: „Člověk, živý člověk, je slávou Boží“. —POPE ST. JAN PAUL II., Evangelium vitae, ne. 34

Nechte tato slova proniknout do jádra vaší bytosti. Nejste „rovní“ se slimáky a opicemi; nejste vedlejší produkt evoluce; nejsi pohromou na tváři země... jsi mistrovský plán a vrchol Božího stvoření, „vrchol Boží stvořitelské činnosti, jako její koruna,“ řekl zesnulý světec.^[2]Evangelium vitae, ne. 34 Podívej se vzhůru, drahá duše, podívej se do zrcadla a pohleď na pravdu, že to, co Bůh stvořil, je „velmi dobré“ (Genesis 1:31).

Pro jistotu, hřích má do té či oné míry nás všechny znetvořil. Stáří, vrásky a šedivé vlasy jsou jen připomínkou toho, že „posledním nepřítelem, který má být zničen, je smrt“.^[3]1 Cor 15: 26 Ale naše přirozená hodnota a důstojnost nikdy nestárne! Někteří navíc mohli zdědit vadné geny nebo byli otráveni v děloze vnějšími silami nebo zmrzačení při nehodě. Dokonce i „sedm smrtelných hříchů“, kterými jsme se zabývali (např. chtíč, obžerství, lenost atd.), znetvořilo naše těla.

Ale být stvořen k „obrazu Božímu“ daleko přesahuje naše chrámy:

Biblický autor vidí jako součást tohoto obrazu nejen nadvládu člověka nad světem, ale i ty duchovní schopnosti, které jsou výrazně lidské, jako je rozum, rozlišování mezi dobrem a zlem a svobodná vůle: „Naplnil je poznáním a porozuměním a ukázal jim dobro a zlo“ (Sir 17:7). Schopnost dosáhnout pravdy a svobody je lidská výsada, protože člověk je stvořen k obrazu svého Stvořitele, Boha, který je pravdivý a spravedlivý. (srov. Dt 32). Jediný člověk mezi všemi viditelnými tvory je „schopen poznat a milovat svého Stvořitele“. -Evangelium vitae, 34

Být znovu milován

Jestliže láska mnohých ve světě ochladla, je úlohou křesťanů obnovit toto teplo v našich komunitách. Katastrofální a nemorální uzamčení COVID-19 způsobil systémové poškození lidských vztahů. Mnozí se ještě nevzpamatovali a žijí ve strachu; rozdělení se rozšířilo pouze prostřednictvím sociálních médií a hořkých online výměn, které dodnes vyhazují rodiny do povětří.

Bratři a sestry, Ježíš se na vás a já dívá, abychom uzdravili tato porušení, abychom byli a plamen lásky uprostřed uhlíků naší kultury. Uznejte přítomnost někoho jiného, pozdravte ho úsměvem, podívejte se mu do očí, „naslouchejte existenci duše druhého“, jak to vyjádřila služebnice Boží Catherine Dohertyová. Úplně první krok hlásání evangelia je tentýž, který učinil Ježíš: byl prostě předložit lidem kolem něj (asi třicet let), než začal hlásat evangelium.

V této kultuře smrti, která z nás udělala cizince a dokonce nepřátele, můžeme být v pokušení sami zahořknout. Musíme odolat pokušení k cynismu a zvolit si cestu lásky a odpuštění. A toto není obyčejná „Cesta“. Je to a božská jiskra která má potenciál zapálit další duši.

Cizinec už není cizí pro toho, kdo se musí stát bližním někomu v nouzi, až do té míry, že přijme zodpovědnost za svůj život, jak jasně ukazuje podobenství o milosrdném Samaritánovi. (srov. Lk 10: 25-37). I nepřítel přestává být nepřítelem pro toho, kdo je povinen ho milovat (srov. Mt 5-38; Lk 48-6), abychom mu „dělali dobro“. (srov. Lk 6:27, 33, 35) a reagovat na jeho okamžité potřeby rychle a bez očekávání splacení (srov. Lk 6-34). Vrcholem této lásky je modlitba za nepřítele. Tím dosáhneme souladu s prozřetelnostní láskou Boží: „Ale já vám říkám, milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli dětmi svého Otce, který je v nebesích; neboť dává svému slunci vycházet nad zlými i dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5-44; srov. Lk 45, 6). —Evangelium vitae, ne. 34

Musíme se tlačit, abychom překonali svůj osobní strach z odmítnutí a pronásledování, strachy často nesené v našem vlastním zranění (které ještě možná potřebuje uzdravení – viz. Léčivý ústup.)

Co by nám však mělo dodat odvahu, je uznat to, ať už to přiznají nebo ne každý člověk touží setkat se s Bohem osobním způsobem... cítit na sobě Jeho dech, jako to Adam poprvé pocítil v zahradě.

Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života a člověk se stal živou bytostí. (Gn 2:7)

Božský původ tohoto ducha života vysvětluje věčnou nespokojenost, kterou člověk pociťuje během svých dnů na zemi. Protože je stvořen Bohem a nese v sobě nesmazatelný otisk Boha, je člověk přirozeně přitahován k Bohu. Když dbá na nejhlubší touhy srdce, každý člověk si musí osvojit slova pravdy vyjádřená svatým Augustinem: "Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce jsou neklidná, dokud nespočine v tobě." -Evangelium vitae, ne. 35

Buď tím dechem, Boží dítě. Buďte vřelým prostým úsměvem, objetím, aktem laskavosti a štědrosti, včetně aktu Odpuštění. Podívejme se dnes druhým do očí a nechme je pocítit důstojnost, která jim náleží za to, že byli jednoduše stvořeni k obrazu Božímu. Tato realita by měla způsobit revoluci v našich rozhovorech, našich reakcích a reakcích na druhé. Tohle je opravdu kontrarevoluce že náš svět tak zoufale potřebuje přeměnit jej znovu na místo pravdy, krásy a dobra – na „kulturu života“.

Posílen Duchem a čerpající z bohaté víry víry, je povolána nová generace křesťanů, která pomáhá budovat svět, ve kterém je Boží dar života vítán, respektován a oceňován ... Nový věk, ve kterém nás naděje osvobozuje od povrchnosti, apatie a vstřebávání sebe sama, které umrtvují naši duši a otravují naše vztahy. Drazí mladí přátelé, Pán vás žádá, abyste byli proroci tohoto nového věku ... —POPE BENEDICT XVI, Homily, Světový den mládeže, Sydney, Austrálie, 20. července 2008

Buďme těmi proroky!

Děkuji za vaši štědrost
aby mi pomohl v této práci pokračovat
v roce 2024…