Umělec neznámý
DOPIS od čtenáře:
Ahoj Marku,
Marku, cítím, že musíme být opatrní, když mluvíme o smrtelných hříších. U závislých, kteří jsou katolíky, může strach ze smrtelných hříchů způsobit prohloubené pocity viny, hanby a beznaděje, které prohlubují závislostní cyklus. Slyšel jsem, že mnoho uzdravených závislých hovoří negativně o svých katolických zkušenostech, protože se cítili souzeni svou církví a za varováními necítili lásku. Většina lidí prostě nechápe, co dělá určité hříchy smrtelnými hříchy ...
Vážení čtenáři,
Děkuji za váš dopis a myšlenky. Ve skutečnosti musí být citlivost na každou duši a určitě lepší katecheze smrtelného hříchu z kazatelny.
Nemyslím si, že musíme být opatrní, když mluvíme o smrtelném hříchu v tom smyslu, že by se o něm mělo mluvit jen šeptem. Je to nauka církve a úměrně k její nepřítomnosti na kazatelně došlo v naší generaci k nárůstu hříchu, zvláště smrtelný hřích. Neměli bychom se vyhýbat realitě smrtelného hříchu a jeho následkům. Naopak:
Učení církve potvrzuje existenci pekla a jeho věčnost. Bezprostředně po smrti duše těch, kteří zemřou ve stavu smrtelného hříchu, sestoupí do pekla, kde podstoupí pekelné tresty, „věčný oheň“. (Katechismus katolické církve, 1035)
Mnozí samozřejmě chápou tuto doktrínu jako něco, co vykouzlily úzkoprsé muže s touhou ovládnout lid strachem. Není to však nic jiného než opakování toho, co sám Ježíš několikrát učil, a tedy co je církev povinná učit.
Meditace, kterou jsem cítil inspirován k psaní (Těm ve smrtelném hříchu…) není odsouzením, ale pravým opakem. Je to pozvání pro každou duši, bez ohledu na to, jak temná, jak závislá, jak zraněná a zničená ... ponořit se do uzdravujících plamenů Kristova Nejsvětějšího Srdce, kde se i smrtelné hříchy rozpouštějí jako mlha. Přistoupit k hříšníkovi a říci: „Toto je smrtelný hřích, ale Ježíš zničil jeho moc, aby vás věčně oddělil od Něho: čin pokání a věř ...“, je, věřím, jedním z hlavních skutků milosrdenství, které může církev provést. Prostě vědět, že například cizoložství je smrtelný hřích, samo o sobě stačí k tomu, aby ho mnoho duší nezabávalo.
Pokud jde o někoho se závislostí, náš přístup by se neměl měnit: naše zpráva je stále „dobrou zprávou“. Byli bychom však vážně neschopní vzdát se moderního pokušení, že závislí jsou spíše „jen oběťmi“ než účastníky souhlasu, i když se jejich „plný souhlas“ mohl snížit, čímž by se snížila vina hříšníka. Jistě, pokud nás „pravda osvobodí“, pak si narkoman musí být vědom toho, že hřích, kterého se dopouštějí, je vážný a může vystavit jejich duši nebezpečí věčného odloučení od Boha. Negovat tuto pravdu, promlouvanou ve vhodnou chvíli, zvláště s někým, kdo nečiní pokání, může být sám o sobě hříchem, který by spadl zpět na vlastní hlavu:
Kdykoli uslyšíte slovo z mých úst, varujete je ode mě. Když řeknu zlovolnému muži, určitě zemřeš; a nevarujete ho ani nemluvíte, abyste ho odradili od jeho ničemného chování, aby mohl žít. Ten ničemný člověk zemře za svůj hřích, ale já za něj budu zodpovědný. (Ezekiel 3: 18)
Když jednáme s jakýmkoli hříšníkem (nezapomínáme ani na sebe!), Musíme být milosrdní jako byl Kristus. Musíme však být stejně pravdiví.
„I když můžeme soudit, že čin je sám o sobě závažným přestupkem, musíme soud osob svěřit spravedlnosti a milosrdenství Boží.“ (1861)
Pokud si církev sama vyhrazuje soud před Bohem, pak musí být sociální pracovník a hříšník jistě opatrní, aby nevynesli rozsudek a nepoddali se pokušení snížit závažnost přestupku v zavádějícím „soucitu“. Soucit musí být vždy upřímný.
„Předstíraná nevědomost a tvrdost srdce nesnižují, ale naopak zvyšují dobrovolný charakter hříchu.“ (1859)
Není nic špatného na „bázni před Pánem“ (jeden ze sedmi darů Ducha svatého) a na tom, abychom svou spásu rozvíjeli „strachem a třesem“, jak říká Pavel. Je to zdravý pocit nebezpečí vzpoury, vyvážený srdcem plně důvěřujícím v milosrdenství a dobrotu Boha, který k nám přišel „v těle“, aby zničil náš hřích. Pravdivý „strach z Pána“ není výletem viny, ale záchranným lanem: pomáhá odhalit jemnou iluzi, že hřích je bezvýznamný.
Závažnost smrtelného hříchu je stejně závažná jako trest, který za něj Kristus za nás zaplatil. Musíme kázat dobrou zprávu, což je opravdu dobré. Ale může to být dobré, jen když budeme také pravdiví, že stále existují nějaké „špatné zprávy“, které budou existovat, dokud se Kristus nevrátí a nepoloží všechny své nepřátele, zejména ty, kteří jsou smrtí, pod jeho nohy.
Je pravda, že realita hříchu a jeho důsledky z nás někdy „děsí peklo“. Ale pak je to možná dobrá věc.
„Hříchem století je ztráta pocitu hříchu.“ —Papež Jan Pavel II
[Svatý. Bernard z Clairvaux] uvádí, že absolutně každý člověk, bez ohledu na to, jak „zapletený do neřesti, chycen lákadly rozkoše, zajatý ve vyhnanství ... upoután blátem ... rozrušený obchodem, postižen zármutkem ... a počítán s těmi, kteří sestupují do peklo - říkám, že každá duše stojí takto odsouzená a bez naděje, má moc obrátit se a zjistit, že může nejen dýchat čerstvý vzduch naděje na milost a milosrdenství, ale také se odváží aspirovat na svatební obřady Slova . “ -Oheň uvnitř"Thomas Dubay."
––––––––––––––––––––––––––––––
