Ochrnutí zoufalství

NYNÍ SLOVO O HROMADNÝCH ČTENÍCH
pro 6. července 2017
Čtvrtek třináctého týdne v mezidobí
Opt. Památník sv. Marie Goretti

Liturgické texty zde

TAM existuje mnoho věcí v životě, které mohou způsobit, že si zoufáme, ale možná nic, stejně jako naše vlastní chyby.

Díváme se přes rameno „na pluh“, abychom tak řekli, a nevidíme nic jiného než křivé brázdy špatného úsudku, chyb a hříchu, které nás následují jako toulavého psa. A jsme v pokušení zoufat. Ve skutečnosti můžeme být paralyzováni strachem, pochybnostmi a smrtícím pocitem beznaděje.

V dnešním prvním čtení Abraham sváže svého syna Izáka a položí ho na oltář, aby se stal holocaustem, zápalnou obětí. Do té doby Isaac věděl, co přijde, a to ho muselo naplnit hrůzou. V tomto ohledu se „otec Abraham“ stává symbolem spravedlivého soudu Boha Otce. Cítíme kvůli svému hříchu, že jsme povinni být potrestáni, možná dokonce vázáni k pekelným požárům. Vzhledem k tomu, že dřevo, na kterém ležel Isaac, vrazilo do jeho těla a provazy, které ho vázaly, ho zanechaly pocit bezmocnosti, tak i naše hříchy neustále narážejí na náš mír a naše slabost nás vede k tomu, abychom věřili, že se naše situace nikdy nezmění ... a tedy, jsme zoufalí.

To znamená, pokud zůstaneme upřeni na naši bídu a pocit beznaděje. Protože na naši pošetilost existuje odpověď; na náš obvyklý hřích existuje božská odpověď; existuje lék na naše zoufalství: JežíšBeránek Boží.

Když se Abraham rozhlédl, sledoval berana, který byl v houštině chycen za rohy. Šel tedy, vzal berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. (Dnešní první čtení)

Isaac je nevázaný 👔 když na jeho místo nastoupí jiná nabídka. V případě lidstva, jehož hřích umístil propast mezi tvorem a Stvořitelem, nastoupil na naše místo Ježíš. Trest za vaše hříchy, minulé, současné i budoucí, byl uložen na Něho.

Prosíme vás jménem Krista, buďte smířeni s Bohem. Kvůli nám učinil ho hříchem kdo neznal hříchu, abychom se v něm mohli stát spravedlností Boží. (2. Korinťanům 5: 20–21)

Nyní tedy existuje cesta vpřed, i když se cítíte ochromeni svým hříchem, ochromeni svými emocemi, ochromeni zoufalstvím, takže k němu sotva můžete mluvit. Je to umožnit Ježíši, aby znovu zaujal vaše místo - a to dělá ve svátosti zpovědi.

Řekněte duším, kde mají hledat útěchu; tj. na Tribunálu milosrdenství [svátost smíření]. Tam se odehrávají největší zázraky [a] se neustále opakují. Využít se tento zázrak, není nutné jít na velkou pouť nebo provádět nějaký vnější obřad; postačí přijít s vírou k nohám Mého zástupce a odhalit mu utrpení a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. Byla by duše jako rozpadající se mrtvola, aby z lidského hlediska neexistovala [naděje] na obnovu a vše by již bylo ztraceno, není tomu tak u Boha. Zázrak božského milosrdenství tuto duši plně obnovuje. Ach, jak bídní jsou ti, kteří nevyužijí zázrak Božího milosrdenství! Nadarmo zavoláte, ale už bude pozdě. —Jesus sv. Faustině, Božské milosrdenství v mé duši, Deník, n. 1448

Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Odvahu, dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (Dnešní evangelium)

Pokud zjistíte, že obvykle upadáte do hříchu, pak odpovědí je, aby se zpověď stala obvyklou součástí vašeho života. Pokud zjistíte, že se často mýlíte, pak to není důvod k zoufalství, ale k větší pokoře. Pokud zjistíte, že jste neustále slabí a málo silní, musíte se neustále obracet k Jeho síle a moci, v modlitbě a v eucharistii.

Bratři a sestry ... Já, který jsem nejméně z Božích svatých a největší z hříšníků, nevím o žádné jiné cestě vpřed. V 51. žalmu se píše, že a Bůh nebude pokorný, zkroušený a zlomený. ^[1]Ps 51: 19 A znovu,

Pokud uznáme své hříchy, je věrný a spravedlivý a odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každého provinění. (1. Jana 1: 9)

Je to proto, že pro vás a pro mě byla vylita božská krev - Bůh zaplatil cenu za naše přestupky. Jedinou příčinou zoufalství by nyní bylo odmítnout tento dar z hrdosti a tvrdohlavosti. Ježíš přišel právě pro ochrnuté, hříšníky, ztracené, nemocné, slabé, zoufalé. Máte nárok?

Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, ale mohl mít věčný život. Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět mohl být spasen skrze něj. (Jan 3:16)

Říká, "Kdo v něj věří," ne „kdokoli věří v sebe.“ Ne, světová mantra sebeúcty, seberealizace a seberealizace nese falešnou naději, protože kromě Ježíše nemůžeme být spaseni. V tomto ohledu hřích je prorok: odhaluje nám v hloubce našeho bytí pravdu, že jsme stvořeni pro něco většího; že pouze Boží zákony přinášejí naplnění; že Jeho cesta je jediná cesta. A na tuto cestu se můžeme pustit pouze ve víře ... důvěřovat že navzdory mému hříchu mě stále miluje - toho, kdo zemřel za mě.

Je přítomen ve vašem životě bez ohledu na to, co děláte. Čas je svátostí vašeho setkání s Bohem a jeho milosrdenstvím, s jeho láskou k vám a jeho touhou, aby vše fungovalo k vašemu dobru. Pak se každá chyba stane „šťastnou chybou“ (Felix culpa). Pokud byste se takto dívali na každý okamžik svého života, zrodila by se ve vás spontánní modlitba. Byla by to nepřetržitá modlitba, protože Pán je vždy s vámi a vždy vás miluje. — Fr. Tadeusz Dajczer, Dar víry; citováno v Magnifikat, Července 2017, s. 98

Takže tedy, můj bratře; tak tedy, má sestra ...

Vstaňte, vezměte si nosítka a jděte domů. (Dnešní evangelium)

To znamená, vrátit se do domu otců, kde na vás ve zpovědi čeká, aby vás znovu uzdravil, obnovil a obnovil. Vraťte se do domu Otce, kde vás nakrmí Chlebem života a uhasí vaši touhu po lásce a naději Drahou krví svého Syna.

Znovu a znovu.

My dítě, všechny tvé hříchy nezranily Mé Srdce tak bolestivě, jako tvůj současný nedostatek důvěry, že i po tolika snahách o Mou lásku a milosrdenství bys měl stále pochybovat o Mé dobrotě ... —Jesus sv. Faustině, Božské milosrdenství v mé duši, Deník, n. 1486

Nikdo, kdo položí ruku na pluh a dívá se na to, co zbylo, není vhodný pro Boží království. (Lukáš 9:62)

Pokud se ti nepodaří využít příležitosti, neztrácej svůj klid, ale hluboce se pokoř přede mnou a s velkou důvěrou se zcela ponoř do Mého milosrdenství. Tímto způsobem získáte více, než jste ztratili, protože pokorné duši je poskytnuta větší přízeň, než si sama duše přeje ... —Jesus sv. Faustině, Božské milosrdenství v mé duši, Deník, 1361