Progrese člověka

Oběti genocidy

MOŽNÁ nejvíce krátkozrakým aspektem naší moderní kultury je představa, že jsme na lineární cestě pokroku. To, že zanecháváme za sebou lidské úspěchy, barbarství a úzkoprsé myšlení minulých generací a kultur. Že uvolňujeme okovy předsudků a nesnášenlivosti a pochodujeme k demokratičtějšímu, svobodnějšímu a civilizovanějšímu světu.

Tento předpoklad je nejen falešný, ale i nebezpečný.

Po pravdě řečeno, s blížícím se rokem 2014 vidíme, jak se naše světové ekonomiky potácejí na pokraji kolapsu díky politice západního světa, která se chová sama sebou; genocidy, etnické čistky a sektářské násilí jsou ve východním světě na vzestupu; stovky milionů hladovějí po celém světě navzdory dostatečnému množství potravy, které by uživilo planetu; svobody průměrní občané se globálně odpařují ve jménu „boje proti terorismu“; potraty, asistovaná sebevražda a eutanazie jsou nadále propagovány jako „řešení“ nepohodlí, utrpení a vnímaného „přelidnění“; obchodování s lidmi v sexu, otroctví a orgánech je na vzestupu; pornografie, zejména dětská pornografie, exploduje po celém světě; média a zábava jsou ve stále větší míře spojeny s nejzákladnějšími a nefunkčními aspekty mezilidských vztahů; technologie zdaleka nepřináší osvobození člověka a pravděpodobně způsobila novou formu otroctví, kdy vyžaduje více času, peněz a zdrojů, aby „drželi krok s dobou“; a napětí mezi národy vyzbrojenými zbraněmi hromadného ničení, které ani zdaleka nezmizí, přibližují lidstvo ke třetí světové válce.

Ve skutečnosti, právě když někteří předpokládali, že svět směřuje k méně předsudkové, starostlivé a rovnoprávné společnosti, zajišťující lidská práva pro všechny, obrací se opačným směrem:

S tragickými důsledky se dlouhý historický proces dostává do bodu obratu. Proces, který kdysi vedl k objevení myšlenky „lidských práv“ - práv obsažených v každém člověku a před jakoukoli ústavou a státní legislativou - je dnes poznamenán překvapivým rozporem. Přesně ve věku, kdy jsou slavnostně deklarována nedotknutelná práva osoby a veřejně potvrzována hodnota života, je upíráno nebo pošlapáváno samotné právo na život, zejména v těch důležitějších okamžicích existence: okamžik narození a okamžik smrti… To se děje také na úrovni politiky a vlády: původní a nezcizitelné právo na život je zpochybňováno nebo odepřeno na základě parlamentního hlasování nebo vůle jedné části lidu - i když je to většina. Toto je zlověstný výsledek relativismu, který vládne bez odporu: „právo“ přestává být takové, protože již není pevně založeno na nedotknutelné důstojnosti osoby, ale podléhá vůli silnější části. Tímto způsobem demokracie v rozporu se svými vlastními principy účinně směřuje k formě totalitarismu. — PAPEŽ JAN PAVEL II. Evangelium Vitae, „Evangelium života“, n. 18

Tyto reality by měly každému člověku dobré vůle, ať už ateistovi nebo teistovi, dát pauzu proč—Proč, navzdory nejlepším snahám lidstva se ocitáme znovu a znovu chyceni ve víru ničení a tyranie, jen ve větších a větších globálních měřítcích? Ještě důležitější je, kde je naděje v tom všem?

PŘEDPOKLÁDANÝ, PŘEDPOKLÁDANÝ

Více než 500 let před narozením Krista předpověděl prorok Daniel, že svět skutečně projde cykly války, dominance, osvobození atd. ^[1]srov. Daniel Ch. 7 až nakonec národy podlehly děsivé globální diktatuře - čemu blahoslavený Jan Pavel II. říká „totalita“. ^[2]srov. Dan 7: 7-15 V tomto ohledu křesťanství nikdy nenavrhlo „progresivní převahu“ Božího království, kdy by se svět postupně transformoval na lepší místo. Poselství evangelia spíše neustále zve a oznamuje, že radikální dar lidské svobody si může vybrat buď světlo, nebo tmu.

Je to hluboce řečeno, že St. John - poté, co byl svědkem Vzkříšení a prožívání Letnic - by nepsalo o tom, že by se národy nakonec jednou provždy staly Ježíšovými následovníky, ale jak by se nakonec svět stal odmítnout slovo Boží. Ve skutečnosti by přijali globální entitu, která by jim slíbila bezpečnost, ochranu a „osvobození“ od požadavků samotného křesťanství.

Fascinovaný, celý svět následoval po šelmě ... Bylo také dovoleno vést válku proti svatým a podmanit si je a bylo jí uděleno oprávnění nad každým kmenem, lidem, jazykem a národem. (Zj 13: 3, 7)

Ježíš nikdy nenaznačil, že svět konečně přijme dobrou zprávu, a tím trvale ukončí svár. Jen řekl:

… Ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě jako svědek všem národům, a pak přijde konec. (Mat 24:13)

To znamená, že lidstvo zažije příliv a odliv křesťanského vlivu, dokud se nakonec Ježíš na konci věků nevrátí. Mezi církví a proticirkví, Kristem a antikristem, bude neustálá válka, jedna bude dominovat více než druhá, v závislosti na svobodné volbě lidí přijmout nebo odmítnout evangelium v ​​dané generaci. A tudíž,

Království se tedy naplní nikoli historickým triumfem Církve progresivním vzestupem, ale pouze Božím vítězstvím nad konečným uvolněním zla, které způsobí, že jeho Nevěsta sestoupí z nebe. Boží triumf nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu po posledním vesmírném otřesu tohoto procházejícího světa. —CCC, 677

Dokonce i „éra míru“, o níž se mluví ve Zjevení 20, kdy svatí zažijí jakýsi „sobotní odpočinek“, podle církevních otců, ^[3]srov Drahý Svatý otče ... přichází! zachovává lidskou schopnost odvrátit se od Boha. Písmo skutečně říká, že národy upadly do posledního podvodu, a tak přinesly „historický triumf“ Dobra nad tímto „konečným rozpoutáním zla“ a zasvěcení Nových nebes a Nové Země na celou věčnost. ^[4]Rev 20: 7-9

ODMÍTNUTÍ

V podstatě je srdcem utrpení naší doby všech dob vytrvalost člověka v odmítání Božích záměrů, v odmítání samotného Boha.

Temnotou, která pro lidstvo představuje skutečnou hrozbu, je koneckonců skutečnost, že může vidět a zkoumat hmatatelné hmotné věci, ale nemůže vidět, kam se svět ubírá nebo odkud přichází, kde je náš vlastní život co je dobré a co zlé. Temnota obklopující Boha a zakrývající hodnoty je skutečnou hrozbou pro naši existenci a pro svět obecně. Pokud Bůh a morální hodnoty, rozdíl mezi dobrem a zlem, zůstanou v temnotě, pak všechna ostatní „světla“, která nám dávají na dosah takové neuvěřitelné technické výkony, nejsou jen pokrokem, ale také nebezpečím, které ohrožuje nás i svět. —POPE BENEDICT XVI, Homilie Velikonoční vigilie, 7. dubna 2012

Proč moderní člověk nevidí? Proč rozdíl mezi dobrem a zlem po 2000 letech „zůstává v temnotě“? Odpověď je velmi jednoduchá: protože lidské srdce obecně chce zůstat ve tmě.

A toto je verdikt, že světlo přišlo na svět, ale lidé dávali přednost temnotě před světlem, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo dělá ničemné věci, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho díla nebyla odhalena. (Jan 3:19)

Není v tom nic složitého, a proto nenávist vůči Kristu a jeho církvi zůstává stejně intenzivní jako dnes před 2000 lety. Církev láká a vyzývá duše, aby přijaly bezplatný dar věčné spásy. To však znamená následovat Ježíše tedy po „cestě, pravdě a životě“. Cesta je cestou lásky a služby; Pravda je podle pokynů jak máme milovat; a život je taková, že posvěcující milost, kterou nám Bůh svobodně dává, abychom ho mohli následovat a poslouchat a žít v něm. Je to druhý aspekt - pravda -, kterou svět odmítá, protože je to pravda, která nás osvobozuje. A Satan si přeje udržet lidstvo zotročené hříchem a mzdou za hřích je smrt. Svět proto nadále sklízí smršť zkázy, pokud nadále odmítá pravdu a přijímá hřích.

Lidstvo nebude mít mír, dokud se s důvěrou neobrátí k Mému milosrdenství.—Ježíš sv. Faustině; Božské milosrdenství v mé duši, deník, ne. 300

KDE JE NADĚJE?

Blahoslavený Jan Pavel II. Prorokoval, že křeče naší doby nás ve skutečnosti vedou k „konečné konfrontaci“ mezi Kristem a Antikristem. ^[5]srov Porozumění závěrečné konfrontaci Kde je tedy naděje do budoucna?

Nejprve to všechno nejprve předpovědělo samotné Písmo. Pouhé vědomí této skutečnosti, že až do konce času budou takové křeče, nám dává jistotu, že existuje Masterplan, jakkoli záhadný. Bůh neztratil kontrolu nad stvořením. Od samého začátku vypočítal cenu, kterou jeho syn zaplatí, a to i při riziku, že mnozí odmítnou bezplatný dar spásy. 

Teprve na konci, až přestane naše částečné poznání, když uvidíme Boha „tváří v tvář“, plně poznáme způsoby, kterými - i přes dramata zla a hříchu - Bůh vedl své stvoření k tomuto definitivnímu sabatnímu odpočinku pro kterou stvořil nebe a zemi. -Katechismus katolické církve, n. 314

Dále Boží slovo předpovídá vítězství těch, kteří „vytrvají až do konce“. ^[6]Matt 24: 13

Protože jsi zachoval moji zprávu o vytrvalosti, budu tě chránit v době zkoušky, která přijde do celého světa, aby otestovala obyvatele Země. Přicházím rychle. Držte se pevně toho, co máte, aby si nikdo nemohl vzít vaši korunu. "Z vítěze udělám sloup v chrámu svého Boha a už ho nikdy neopustí." (Zjevení 3: 10–12)

Máme tu výhodu, že se díváme zpět na všechna vítězství Božího lidu v minulých stoletích, kdy bylo ohroženo samotné křesťanství. Vidíme, jak Pán znovu a znovu dodával svému lidu milost, “takže ve všech věcech máte vždy vše, co potřebujete, abyste měli dostatek na každou dobrou práci. “ (2 Kor 9: 8)

A to je klíč: pochopit, že Bůh dovoluje, aby přílivy zla pronikly na břeh, aby přinesly větší dobro - záchranu duší.

Musíme začít vidět svět očima víry a odstraňovat brýle pesimismu. Ano, věci vypadají velmi špatně na povrchu. Ale čím hlouběji svět upadá do hříchu, tím více touží a sténá po osvobození! Čím více je duše zotročena, tím více touží po záchraně! Čím prázdnější je srdce, tím je připravenější k naplnění! Nenechte se oklamat; svět se může zdát, že odmítá Krista ... ale zjistil jsem, že ti, kdo se mu nejsilněji staví proti, jsou často ti, kdo nejvíce zápasí s pravdou ve svém srdci.

Vložil do člověka touhu po pravdě a dobrotě, které může uspokojit jen on. -Katechismus katolické církve, ne. 2002

Toto není okamžik plachý, ale s velkou pokorou a odvahou vstoupit do lidských srdcí světlem lásky a pravdy.

Jsi světlo světa. Město na hoře nelze skrýt. Nezapálí ani lampu a poté ji umístí pod koš na bušl; je umístěn na stojanu, kde dává světlo všem v domě. Jen proto musí vaše světlo svítit před ostatními, aby mohli vidět vaše dobré skutky a oslavovat vašeho nebeského Otce. (Mat 5-14)

Proto Svatý otec znovu říká církvi, že musíme vstoupit do ulic; že my musí se znovu „zašpinit“, třením ramen se světem, nechat je vyhřívat se ve světle milosti protékající láskou, než se schovávat v útočištích a cementových bunkrech. Čím tmavší bude, tím jasnější by křesťané měli být. Pokud jsme samozřejmě sami nebyli vlažní; pokud sami nežijeme jako pohané. Pak ano, naše světlo zůstává skryté, zakryté vrstvami kompromisu, pokrytectví, chamtivosti a pýchy.

Mnoho křesťanů je ve skutečnosti smutných ne proto, že svět vypadá pekelně, ale proto, že je ohrožen jejich způsob života. Stali jsme se příliš pohodlnými. Musíme být otřeseni, abychom si uvědomili, že náš život je opravdu velmi krátký a příprava na věčnost. Náš domov není tady, ale v nebi. Snad největším nebezpečím dneška není to, že se svět znovu ztratil ve tmě, ale to, že křesťané již nesvítí světlem svatosti. To je nejhorší temnota ze všech, protože křesťané mají být naděje vtělit se. Ano, naděje vstupuje do světa pokaždé, když věřící skutečně žije evangelium, protože tato osoba se pak stává znamením „nového života“. Potom svět může „ochutnat a vidět“ Ježíšovu tvář, která se odráží v Jeho pravém následovníkovi. We mají být nadějí, kterou tento svět potřebuje!

Když dáváme jídlo hladovému člověku, znovu v něm vytváříme naději. Tak je to s ostatními. —POPE FRANCIS, Homilie, Vatikánské rádio, 24. října 2013

Pojďme tedy začít znovu! Dnes se rozhodněte pro svatost, rozhodněte se následovat Ježíše, ať jste kdekoli, a staňte se znamením naděje. A kam dnes směřuje v našem světě temnoty a nepořádku? Přesně do srdcí a domovů hříšníků. Pojďme za ním s odvahou a radostí, protože jsme Jeho synové a dcery, kteří sdílejí Jeho moc, život, autoritu a lásku.

Možná to někteří z nás neradi říkají, ale ti, kteří jsou nejblíže srdci Ježíše, jsou největšími hříšníky, protože je hledá a volá na všechny: ‚Pojďte, pojďte! ' A když žádají o vysvětlení, říká: „Ale ti, kteří mají dobré zdraví, nepotřebují lékaře; Přišel jsem se uzdravit, zachránit. “ —POPE FRANCIS, Homilie, Vatikán, 22. října 2013; Zenit.org

Víra nám říká, že Bůh dal svého Syna kvůli nám, a dává nám vítěznou jistotu, že je to skutečně pravda: Bůh je láska! Transformuje tak naši netrpělivost a naše pochybnosti na jistou naději, že Bůh drží svět ve svých rukou a že, jak zdůrazňuje dramatický obraz konce Knihy Zjevení, navzdory veškeré temnotě nakonec zvítězí ve slávě. —POPE BENEDICT XVI., Deus Caritas Est, Encyklika, č. 39

Děkujeme za vaši podporu této službě na plný úvazek.

Přidejte se k Markovi na Facebooku a Twitteru!