PROČ nechává mě Bůh takto trpět? Proč existuje tolik překážek ke štěstí a růstu ve svatosti? Proč musí být život tak bolestivý? Cítím se, jako bych šel z údolí do údolí (i když vím, že jsou mezi nimi vrcholy). Proč, bože?
ŘEKA SE OTÁČÍ
Mnoho velkých řek vytéká z horských ledovců a nachází cestu přes pevninu do moře nebo do mnoha přítoků a jezer. Tento velký objem vody jednoduše neřeže přímou linii ke svému zdánlivému cíli; spíše se vine a kroutí a ohýbá na zdánlivě nekonečné cestě. Na své cestě naráží na četné překážky a bariéry, které by najednou mohly bránit jejímu dalšímu postupu... ale jak každá překážka ustupuje vodám, vytváří se nová cesta a řeka postupuje dál.
Tak to bylo s Izraelity, když je Bůh vyvedl z Egypta, přes Rudé moře a do pouště. 
Jejich cesta do zaslíbené země měla být otázkou dnů. Místo toho to trvalo čtyřicet let. Proč se zdá, že Bůh jde „dlouhou cestou“? Proč hned nevedl Izraelity, uprostřed jejich chvály a radosti nad jejich vysvobozením od faraona, do země oplývající mlékem a medem?
Proč, můj Ježíši, dovoluješ, aby má vítězství a radosti padly do rukou lupičů, kteří mě nechávají potlučeného a pohmožděného u silnice? Jako chudák ve vašem podobenství jsem jen na příjemné procházce. Toužím pouze po klidu a míru a jednoduché existenci. Kdo jsou tito fantomové, kteří na mě sestupují a mění den v noc, vůni rána v dým smutku a kdysi čistou cestu v horu potíží? Můj Bože, proč se zdáš tak daleko – ty, který jsi byl můj společník na cestách? kam jsi odešel? Proč, když se oceán zdál jen za obzorem, jsi mě obrátil zpět k suché a osamělé poušti?
ŘEKA ŽIVOTA
Ježíš řekl:
Ten, kdo ve mě věří... 'Z jeho srdce potečou řeky živé vody.' (Jan 7:38)
Vaše srdce je jako surová krajina a Duch svatý, který je touto řekou života, začíná proudit z vašeho křtu, tvaruje a konturuje vaši duši, jak proudí. Neboť i když je náš hřích smyt, naše duše stále podléhá slabosti těla, sklonu k vášním, “vše, co je na světě, smyslný chtíč, lákadlo pro oči a domýšlivý život…“ (1 Jan 2:16).
Odkud války a odkud pocházejí konflikty mezi vámi? Není to válka mezi vašimi členy z vašich vášní? (Jakub 4: 1)
Tato vnitřní válka je důsledkem oné první „přehrady“ postavené Adamem a Evou, oné původní překážky, která zasadila smrtelnou ránu odlivu a přílivu milosti, který proudil mezi člověkem a Jeho Stvořitelem. Do té doby byli člověk a Jeho Bůh v jednotě tak, jak se pláž a oceán mísí a překrývají. Ale hřích umístil mezi nás a svatost Boží hornatou krajinu vzdálenosti. Protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, stvořeni darem rozumu, svědomí a svobodné vůle – schopnostmi, které mají moc páchat velké zlo a podléhají klamu – rána je hluboká… tak hluboká, že Bůh musel zemřít v našem těle. aby zahájil obnovu Jeho milovaného stvoření. V Ježíši jsme našli své uzdravení a osvobození.
I když naše spasení může být dosaženo v jediném okamžiku při křtu, naše posvěcení není (protože všichni nakonec hřešíme). Lidská duše je rozsáhlá záhada, kterou nedokáže dobýt ani člověk sám. Jen Bůh může. A tak byl poslán Duch Svatý jako náš Přímluvce, náš Pomocník, aby nás přetvořil a utvořil zpět do božského vzoru, ve kterém jsme byli stvořeni, 
vzor, který je jedním slovem milovat. Duch svatý přichází jako proudící řeka, aby nás přetvořil do obrazu, kterým jsme se vždy měli stát.
Ale kolik je překážek lásky! Kolik překážek brání sebedarování a dobročinnosti! A právě z tohoto důvodu trpíme. Ne proto, že by Bůh uděloval trest za každý náš přestupek, ale skrze utrpení je láska k sobě samým omezena mocnými silami řeky života. Čím více staré já ustupuje novému, tím více se stáváme sebe– kým jsme byli skutečně stvořeni. Čím více jsme sami sebou, tím více jsme schopni sjednocení s Bohem, schopni oné radosti, pokoje a lásky, které jsou Jeho podstatou. A tento proces je bolestivý. Je to proces, který nás musí ve skutečnosti zcela zbavit starého já, aby nás oblékl do nového.
Řvoucí RAPIDY
Je těžké to vidět uprostřed soudního procesu. Uprostřed pokušení je těžké vnímat, že to, co snáším, pokud vytrvám, 
vlastně mě přivádí blíž a blíž k Nekonečnému oceánu. V tu chvíli vidím a cítím jen ty strašlivé vlny pochybností, svůdné kapky do hříchu, rozeklané skály lží a viny. Cítím se, jako bych byl náhodně zmítán v proudu života, který neodměňuje dobré ani netrestá zlé, ale je pouze chaotickým odvíjením každého okamžiku až do smrti.
Ale pravdou je, že tato mocná řeka uvnitř vytváří krajinu krásy. Zatímco vše, co v tuto chvíli mohu vidět, jsou padající kameny a padlé stromy z úderů těchto masivních Vln, ve skutečnosti se v mé duši odehrává podivuhodná věc, pokud budu pokračovat v tomto procesu. (Ano, můžete hřešit a padat a neustále klopýtat. Ale pokud se neustále vracíte k Bohu s upřímným srdcem, zůstáváte v procesu!) Jde o toto: Bůh vás stvořil, abyste byli krásní, šťastní, abyste byli svatý. Má větší zájem vidět vaši dokonalost než vy a já, protože ví, jak krásné mohou být naše duše! Toto je ve skutečnosti a hluboká rána v Božím srdci... Bože, toužící vidět tvou duši blíž k Jeho, žíznící po čase, kdy bys Ho miloval celým svým srdcem, duší, myslí a silou, protože pak budeš plně člověkem, pak si uvědomíš svůj největší potenciál ! Ale jak daleko se to zdá, když se podívám do zrcadla. A Bůh to ví také. Ví, jak jsem zarmoucen, když se pro Něho natahuji... ale zdá se, že padám na nekonečno pryč z Jeho náručí.
Neboj se svého Spasitele, hříšná duše. Udělám první krok, abych přišel k tobě, protože vím, že sám se ke mně nedokážeš zvednout. Dítě, neutíkej od svého Otce; buď ochoten mluvit otevřeně se svým Bohem milosrdenství, který chce pronést slova odpuštění a vydat na tebe své milosti. Jak drahá je mi tvá duše! Vepsal jsem tvé jméno na Svou ruku; jsi vryta jako hluboká rána do mého srdce. -Božské milosrdenství v mé duši, Deník sv. Faustiny, n. 1485
Moji milovaní bratři a sestry, je tu jedna věc, kterou musíte udělat. Dokonce i když jste úplně bez ctnosti, i když stojíte před Bohem s prázdnýma rukama a poskvrněným srdcem jako žebrák u dveří vývařovny... musíte důvěra. Věřte v Boží lásku a plán pro vás. Píšu tato slova s jistou svatou bázní v srdci. Vím totiž, že některé duše budou příliš pyšné, než aby jim důvěřovaly, příliš pyšné na to, aby se pokořily jako malé dítě a křičely ke svému Bohu... a stráví věčnost hněvu, pýchy a nenávisti vůči svému Stvořiteli.
Ale nyní, v tuto chvíli, Řeka proudí ve vaší duši, když čtete tato slova. Hora problémů kolem vás může mít pocit, jako by se propadaly, že ohyb koryta je na vás příliš, příliš bolestivý, příliš osamělý. Ale tady nemůžete vidět; nemůžete vidět velký Les milostí, který leží za tímto ohybem, ani rozlehlé louky ctnosti, které leží před vámi. Existuje pouze jedna cesta k tomuto vzkříšení „nového já“, a to pokračovat po této cestě, v tomto Údolí stínu smrti, v duchu důvěra. Je to křížová cesta. Jinak to nejde.
Ó duše ponořená temnotou, nezoufej, Vše ještě není ztraceno. Přijďte a svěřte se svému Bohu, který je láska a milosrdenství. — n. 1486
Mohu cítit Bůh mluví tato slova, když je píšu, a pokud bych vám mohl popsat, absolutní láska v nich, tvé obavy by se rozplynuly jako mlha v plamenech! Neboj se! Nebojte se tohoto utrpení, protože bez Boží vůle nebyla ve vašem životě povolena ani kapka. Vše je nařízeno vytesat ve vás i mimo vás duši, která je krásná, duši, která je živá, duši, která má schopnost obsahovat Boha.
Jakým křesťanem byste byli, kdyby ve vašem životě nebyla žádná bolest? Očekávejte to tedy a vítajte to, protože bolest je jako oheň, který Bůh seslal, aby očistil vaši duši, vaše srdce a vaši mysl. Díky tomu můžete přestat být sebestřední a jít ven ke všem svým bratrům a sestrám. Takže když je ve vašem životě bolest, zkuste přidat slova: „Chvála Bohu za bolest!“ — Boží služebnice, Catherine de Hueck Doherty, Grace v každém ročním období
Děkujte za všech okolností, protože vás neopustil. (Kam by šel Ten, kdo je všude?) Ale pokud je s vámi, je to vždy tak, aby to nenarušovalo vaši vůli. Spíše čeká v žíznivém čekání, až se k Němu přiblížíte:
Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám. (Jakub 4:8)
A znovu přijde jako mocná, mocná, milující, trpělivá, radostná a milosrdná Živá řeka, aby pokračovala v díle, které již započal a dovrší do dne Páně.
Mé milosrdenství je větší než vaše hříchy a hříchy celého světa. Kdo může změřit rozsah mé dobroty? Pro tebe jsem sestoupil z nebe na zem; pro tebe jsem se nechal přibít na kříž; pro vás jsem nechal své Svaté Srdce probodnout kopím, čímž jsem vám otevřel zdroj milosrdenství. Přijďte tedy s důvěrou čerpat milosti z této fontány. Nikdy neodmítám zkroušené srdce. Vaše bída zmizela v hlubinách mého milosrdenství. Nehádejte se se Mnou o své ubohosti. Uděláš mi radost, když mi odevzdáš všechny své starosti a smutky. Nashromáždím na vás poklady Své milosti. -Božské milosrdenství v mé duši, Deník sv. Faustiny, n. 1485
I když jdu temným údolím, nebojím se ničeho zlého, protože jsi po mém boku... (Žalm 23:4)
