NYNÍ SLOVO O HROMADNÝCH ČTENÍCH
na pondělí devátého týdne běžného času, 1. června 2015
Památník svatého Justina
Liturgické texty zde
FEAR, bratři a sestry, umlčuje církev na mnoha místech a tak uvěznit pravdu. Lze spočítat náklady na naše obavy duše: muži a ženy odešli trpět a zemřít ve svém hříchu. Myslíme vůbec ještě takto, myslíme na duchovní zdraví toho druhého? Ne, v mnoha farnostech ne, protože se více zajímáme o στάτους κβο než citovat stav našich duší.
V dnešním prvním čtení se Tobit připravuje na svátek Letnic. On říká,
... byla připravena skvělá večeře me… Stůl byl připraven me.
Tobit si však byl vědom, že požehnání, která obdržel, měl být sdílen. A tak požádá svého syna Tobiaha, aby „šel ven a pokusil se najít chudáka“, aby se podělil o své jídlo.
Jako katolíků jsme dostali skutečný svátek pravda, svěřena plnost Zjevení, takřka „celá“ pravda o věcech víry a morálky. Ale není to hostina jen pro „mě“.
Jak se mohla vyvinout myšlenka, že Ježíšovo poselství je úzce individualistické a je zaměřeno pouze na každého jednotlivce? Jak jsme dospěli k této interpretaci „spásy duše“ jako útěku od odpovědnosti za celek a jak jsme dospěli k tomu, že jsme křesťanský projekt pojali jako sobecké hledání spásy, které odmítá myšlenku sloužit druhým? —POPE BENEDICT XVI., Spe Salvi (uloženo v naději), n. 16
Tobit žádá svého syna, aby přinesl „upřímného Božího ctitele“, aby se podělil o své jídlo. To znamená, že naším posláním jako Církve není vnutit pravdu těm, kteří ji nechtějí, ovládat Boží slovo jako rána. Ale díky naší plachosti jsou i ti, kdo jsou dnes otevřeni pravdě, zbaveni tohoto „jídla“ a hladoví. Jsou zbaveni, protože se bojíme být odmítnuti a pronásledováni, a tak si zalepujeme rty. "Osoba ve strachu," říká papež František,
... nedělá nic, neví, co má dělat: bojí se, má strach, soustředí se na sebe, aby se jí nestalo něco škodlivého nebo špatného ... strach vede k sobeckému egocentrizmu a paralyzuje nás. —POPE FRANCIS, ranní meditace, L'Osservatore Romano, Týdenní vydání. v angličtině, n. 21., 22. května 2015
Tobit se nebál otevřít své srdce chudým. Ale jeho syn Tobiah se vrací a říká:
Otče, jeden z našich lidí byl zavražděn! Jeho tělo leží na tržišti, kde byl právě uškrcen!
Tobit bez váhání vyskočil, odnesl mrtvého z ulice a dal ho do jedné ze svých pokojů, aby ho příštího rána pohřbil. Potom jedl „smutek“. Ale vidíte, Tobit to neudělal bez nákladů. Jeho sousedé se mu vysmívali slovy:
Stále se nebojí! Jednou předtím byl kvůli této věci pronásledován na popravu; ale teď, když sotva unikl, zde znovu pohřbívá mrtvé!
Všude kolem nás jsou duchovně chudí a „mrtví“, zejména oběti sexuální nemorálnosti. Neustálé prosazování alternativních forem manželství, chtíče, sexuálních aberací, grafické sexuální výchovy, pornografie a podobně „zabíjí“ duši člověka, nejvíce znepokojivě mládež. A přesto strach, politická korektnost a touha být schváleny jsou kastrovat a umlčet Kristovo tělo. Kázání často uklidňují naše ego, přestanou nás volat k pokání a vyhýbají se problémům „horkého tlačítka“, které by vyvolaly kontroverze, ne-li pronásledování. Biskupové vydávají zpoza svých bran rozsáhlá a elegantní prohlášení, která jsou médii většinou ignorována a zřídka 
číst laiky. A laici zavírají ústa na pracovišti, ve školách a na tržišti, aby „udrželi mír“.
Můj Bože, nejsme jako kněz a Levita v podobenství o Dobrém Samaritánovi, kráčíme znovu po „opačné straně“ silnice, abychom se vyhnuli osobní konfrontaci, oblékání a uzdravování ran našich umírajících bratrů a sestry? Zapomněli jsme, co to znamená "Pláč s těmi, kteří pláčou." [1]srov. Řím 12: 15 Stejně jako Tobit pláčeme nad zlomyslností této generace? A pokud ano, plačeme, protože svět se stal „tak špatným“, nebo pláčeme ze soucitu s ostatními, kteří jsou v otroctví? Na mysl se řítí slova svatého Pavla:
Říkám vám, bratři, čas se krátí. Od nynějška nechť ti, kteří mají manželky, jednají tak, že je nemají, plačící, jako neplačící, ti, kteří se radují, že se neradují, ti, kdo kupují, že nevlastní, ti, kteří používají svět, jako by jej plně nevyužívali. Svět ve své současné podobě pomíjí. (1 Kor 7: 29--31)
Ano, této generaci čas běží - téměř každý autentický prorok na světě fouká na tuto trubku (pro ty, kteří mají uši, aby to slyšeli). Papež Benedikt vyzval církev, aby se probudila ke zlu, které nás obklopuje:
Je to naše ospalost vůči přítomnosti Boha, která nás činí necitlivými ke zlu: Boha neslyšíme, protože nechceme být rušeni, a proto zůstáváme vůči zlu lhostejní.„… Taková dispozice vede k "A jistá bezcitnost duše vůči moci zla ... ospalost učedníků není problémem toho jediného okamžiku, spíše celé historie, „ospalost“ je naše, těch z nás, kteří nechtějí vidět plnou sílu zla a nechtějí vstoupit do jeho Vášeň." —POPE BENEDICT XVI, Catholic News Agency, Vatican City, 20. dubna 2011, obecné audience
Svět tedy potřebuje víc než pravdu pravda v lásce. To znamená, že stejně jako Tobit, na nás pohmožděné a zraněné duše čekají, až je přivítáme do „místnosti“ našeho srdce, kde je můžeme přivést k životu. Pouze když duše vědí, že jsou námi milované, jsou skutečně otevřené přijímat lék pravdy, který nabízíme.
Zapomněli jsme na to pravda nás osvobozuje? Dnes si stále více katolíků kupuje lež tolerance, je spíše cestou k míru. A proto naše generace začala tolerovat, s výjimkou několika statečných duší, téměř každou aberaci, kterou si lidstvo může představit. „Kdo jsem, abych soudil?“, Říkáme - překrucování významu módního prohlášení papeže Františka. A tak udržujeme mír, ale a falešný mír, protože pokud nás pravda nastaví f
Ree, pak klame zotročuje. Falešný mír je semeno zkázy že dříve nebo později okradne naše duše, rodiny, města a národy o autentický mír, pokud ho necháme růst, růst a zakořenit mezi námi „Protože ten, kdo rozsévá pro své tělo, bude sklízet z těla maso“ [2]srov. Gal 6: 8.
Christian, ty a já jsme povoláni odvaha, ne pohodlí. Cítím, jak dnes Pán pláče a ptá se nás:
Necháte mé bratry a sestry mrtvé?
Nebo jako Tobit k nim běžíme s Evangeliem života - navzdory výsměchu a pronásledování, které riskujeme, že si na sebe vezmeme?
Ve světle dnešních čtení chci tento týden zahájit odvážnou sérii spisů O lidské sexualitě a svobodě abychom mohli promluvit světlem do naprosté temnoty, která v dnešní době napadla tento nejcennější dar naší sexuality. Doufá, že někdo někde najde duchovní pokrm, který potřebuje, aby mohl začít léčit rány svého srdce.
Dávám přednost církvi, která je pohmožděná, bolí a je špinavá, protože byla venku na ulici, než církev, která je nezdravá z toho, že je uvězněna a lpí na své vlastní bezpečnosti ... Pokud by nás něco mělo správně rušit a trápit naše svědomí, je skutečnost, že tolik našich bratrů a sester žije bez síly, světla a útěchy z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je podporuje, bez smyslu a cíle života. Více než strachem z toho, že zabloudíme, doufám, že nás pohne strach z toho, že zůstaneme zavřeni ve strukturách, které nám dávají falešný pocit bezpečí, v pravidlech, která z nás činí drsné soudce, ve zvycích, díky nimž se cítíme v bezpečí, zatímco u našich dveří lidé hladoví a Ježíš se neunaví říkat nám: "Dejte jim něco k jídlu" (Mk 6: 37). —OPOPE FRANCIS, Evangelii gaudium, ne. 49
SOUVISEJÍCÍ ČTENÍ
Děkujeme za vaše modlitby a podporu.
