KDY Byl jsem na nějaký čas osvobozen od zkoušek a pokušení, připouštím, že jsem si myslel, že to bylo znamením růstu ve svatosti ... konečně kráčením Kristovými kroky!
... dokud Otec něžně nesklonil mé nohy na zem soužení. A znovu jsem si uvědomil, že sám dělám jen dětské kroky, klopýtám a ztrácím rovnováhu.
Bůh mě nepoloží, protože už mě nemiluje, ani aby mě opustil. Spíše si tedy uvědomuji, že dochází k největším krokům v duchovním životě, ne skokem vpřed, ale nahoru, zpět do Jeho náruče.
