Kdo jsi, že soudíš?

OPT. MEMORIÁL Z
PRVNÍ MARTÝŘI SVATÉHO ŘÍMSKÉHO Církve

"SZO máš soudit? “

Zní to ctnostně, že? Ale když se tato slova používají k odvrácení morálního postoje, k umytí rukou odpovědnosti za ostatní, k tomu, aby zůstali nezávazní tváří v tvář nespravedlnosti ... pak je to zbabělost. Morální relativismus je zbabělost. A dnes jsme zaplaveni zbabělci - a důsledky nejsou nic malého. Papež Benedikt tomu říká…

...nejděsivější znamení doby ... nic jako zlo samo o sobě nebo dobro samo o sobě neexistuje. Existuje pouze „lepší než“ a „horší než“. Nic není samo o sobě dobré nebo špatné. Vše závisí na okolnostech a na konci pohledu. -Papež Benedikt XVI., Projev k římské kúrii, 20. prosince 2010

Je to děsivé, protože v takovém klimatu je to ta silnější část společnosti, která se poté stane těmi, kdo určí, co je dobré, co je špatné, kdo je cenný a kdo ne - na základě jejich vlastního kritéria pro posun. Již nedodržují morální absolutna ani přirozený zákon. Spíše určují, co je „dobré“, podle libovolných standardů a přiřadí to jako „právo“, a poté to vnucují slabší části. A tak začíná ...

… Diktatura relativismu, která nic neuznává jako definitivní a která jako konečné měřítko ponechává pouze vlastní ego a touhy. Mít jasnou víru je podle kréda církve často označováno jako fundamentalismus. Přesto se relativismus, to znamená nechat se házet a „strhávat každým větrem učení“, jeví jako jediný přístup přijatelný pro dnešní standardy. —Kardinál Ratzinger (PÁPEŽ BENEDIKT XVI.), Předkonkláve Homilie, 18. dubna 2005

Zatímco odmítají náboženskou a rodičovskou autoritu na základě tvrzení, že bychom nikoho neměli „soudit“ a být „tolerantní“ ke všem, pokračovali ve vytváření vlastního morálního systému, který je stěží spravedlivý nebo tolerantní. A tudíž…

… Abstraktní, negativní náboženství se mění v tyranský standard, kterým se musí každý řídit ... Ve jménu tolerance se tolerance ruší. —POPE BENEDICT XVI., Světlo světa, rozhovor s Peterem Seewaldem, str. 52-53

Jak jsem napsal v Odvaha… až do konce, tváří v tvář této nové tyranii můžeme být v pokušení stáhnout se a schovat ... stát se vlažnými a zbabělými. Musíme tedy odpovědět na tuto otázku: „Kdo jsi, abys soudil?“

JEŽÍŠ NA ROZHODNUTÍ

Když Ježíš říká: "Přestaň soudit a nebudeš souzen." Přestaňte odsuzovat a nebudete odsouzeni, “ co tím myslí?^[1]Lukáš 6: 37 Můžeme tato slova pochopit pouze v plném kontextu Jeho života a učení, na rozdíl od izolace jediné věty. Neboť také řekl: "Proč sami neposoudíte, co je správné?" ^[2]Lukáš 12: 57 A znovu, "Přestaň soudit podle zdání, ale souď spravedlivě." ^[3]John 7: 24 Jak máme spravedlivě soudit? Odpověď spočívá v pověření, které dal Církvi:

Jděte tedy a činte učedníky ze všech národů… učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal. (Matouš 28: 19-20)

Je zřejmé, že Ježíš nám říká, abychom nesoudili srdce (vzhled) ostatních, ale zároveň dává církvi božskou autoritu povolávat lidstvo do Boží vůle, vyjádřené v morálních přikázáních a přirozeném zákoně.

Obviňuji vás v přítomnosti Boha a Krista Ježíše, který bude soudit živé i mrtvé, a podle jeho zjevení a jeho královské moci: hlásejte slovo; být vytrvalý, ať už je to pohodlné nebo nepohodlné; přesvědčit, pokárat, povzbudit skrz veškerou trpělivost a učení. (2 Tim 4: 1-2)

Je tedy schizofrenní, když slyšíme křesťany, kteří se dostali do pasti morálního relativismu, jak říkají: „Kdo jsem, abych soudil?“ když nám Ježíš výslovně přikázal, abychom vyzvali všechny k pokání a žili podle Jeho Slova.

Láska ve skutečnosti nutí Kristovy následovníky hlásat všem lidem pravdu, která zachraňuje. Musíme však rozlišovat mezi chybou (která musí být vždy odmítnuta) a osobou, která se mýlí, která nikdy neztratí svou důstojnost jako osoba, přestože se šíří mezi falešnými nebo nedostatečnými náboženskými myšlenkami. Jediný Bůh je soudce a hledač srdcí; zakazuje nám soudit o vnitřní vině ostatních. —Vatikán II, Gaudium et spes, 28

SPRÁVNÝ ROZSUDEK

Když policista někoho přitáhne za překročení rychlosti, nevykonává úsudek o osobě, která v něm byla auto. Dělá cíl úsudek o činech dané osoby: zrychlovali. Teprve když jde k oknu řidiče, zjistí, že žena za volantem je těhotná, porodí a spěchá… nebo že je opilá nebo prostě nedbalá. Teprve potom napíše lístek - nebo ne.

Stejně jako občané a křesťané máme právo a povinnost říci, že tato nebo ta akce je objektivně dobrá nebo zlá, takže ve společnosti rodiny nebo náměstí může převládat občanský pořádek a spravedlnost. Stejně jako policista namíří svůj radar na vozidlo a dojde k závěru, že objektivně porušuje zákon, tak i my můžeme a musíme pohlížet na určité činy a tvrdit, že jsou objektivně nemorální, pokud je tomu tak, pro společné dobro. Ale pouze když člověk nahlédne do „okna srdce“ že lze učinit určitý úsudek o jeho zavinění ... něco, opravdu, jen Bůh může udělat - nebo ten člověk může zjevit.

I když můžeme soudit, že čin je sám o sobě závažným přestupkem, musíme svěřit soud nad lidmi spravedlnosti a milosrdenství Božího. —Katechismus katolické církve, 1033

Objektivní role církve však není o nic méně snížena.

Církvi náleží právo vždy a všude hlásat morální zásady, včetně těch, které se vztahují k společenskému řádu, a činit soudy o všech lidských záležitostech v míře, v jaké jsou vyžadovány základními právy lidské osoby nebo spásou duší. . -Katechismus katolické církve, ne. 2246

Myšlenka „oddělení církve a státu“, což znamená, že církev nemá na veřejném náměstí slovo, je tragickým klamem. Ne, úlohou církve není stavět silnice, řídit armádu nebo vydávat zákony, ale vést a osvěcovat politické orgány a jednotlivce s Božím zjevením a autoritou, která jí byla svěřena, a to napodobováním jejího Pána.

Pokud by policie přestala prosazovat dopravní předpisy, aby neubližovala někomu z pocitů, ulice by se staly nebezpečnými. Stejně tak, pokud Církev nezvedne hlas s pravdou, pak budou duše mnoha lidí v nebezpečí. Musí však také mluvit napodobováním svého Pána a přistupovat ke každé duši se stejnou úctou a jemností, jakou projevoval Náš Pán, zejména k těžkým hříšníkům. Miloval je, protože si uvědomoval, že každý, kdo zhřešil, byl otrokem hříchu ^[4]Jn 8: 34; že se do určité míry ztratili,^[5]Mat 15:24, LK 15: 4 a potřebuje uzdravení.^[6]Mk 2:17 Není to každý z nás?

Ale to nikdy nezmírnilo pravdu ani nevymazalo jedno písmeno zákona.

[Trestný čin] zůstává neméně zlem, strádáním, nepořádkem. Je proto třeba usilovat o nápravu chyb morálního svědomí. -Katechismus katolické církve, 1793

NECHTE SE STÍŠIT!

Kdo jsi, že soudíš? Jako křesťan a občan máte vždy právo a povinnost posuzovat objektivní dobro nebo zlo.

Přestaňte soudit podle zdání, ale souďte spravedlivě. (Jan 7:24)

Ale v této rostoucí diktatuře relativismu vy vůle setkat se s těžkostí. Vy vůle být pronásledován. Ale tady si musíte připomenout, že tento svět není vaším domovem. Že jsme na cestě do vlasti cizí a pohostinní. Že jsme povoláni být proroky, ať jsme kdekoli, mluvíme „nyní slovo“ ke generaci, která potřebuje znovu slyšet evangelium - ať už to ví, nebo ne. Nikdy předtím nebyla potřeba skutečných proroků tak zásadní ...

Ti, kdo zpochybňují toto nové pohanství, stojí před obtížnou volbou. Buď odpovídají této filozofii, nebo čelí vyhlídce na mučednictví. — Boží služebník o. John Hardon (1914-2000), Jak dnes být věrným katolíkem? Tím, že jsme loajální k římskému biskupovi; http://www.therealpresence.org/eucharst/intro/loyalty.htm

Blahoslavení jste, když vás urážejí a pronásledují a falešně proti vám vyprávějí všechno možné zlo proti vám. Radujte se a buďte rádi, protože vaše odměna bude v nebi veliká. Pronásledovali tedy proroky, kteří byli před vámi. (Mat 5-11)

Ale co se týče zbabělců, nevěrných, zkažených, vrahů, nečestných, čarodějů, ctitelů modly a podvodníků všeho druhu, jejich úděl je v hořící kaluži ohně a síry, což je druhá smrt. (Zjevení 21: 8)