„Narození Páně“, Lorenzo Monako; 1409
Poprvé publikováno 27. prosince 2006
Proč leží na takovém podivném statku, kde se krmí vůl a osel? -Co je to za dítě?, Vánoční koleda
NE doprovod stráží. Žádná legie andělů. Ani uvítací podložka Vysokých kněží. Boha, který se vtěluje do těla, vítá do světa vůl a osel.
Zatímco první otcové interpretovali tato dvě stvoření jako symbolická pro Židy a pohany, a tedy pro celé lidstvo, při půlnoční mši přišla na mysl další interpretace.
DUMB JAKO KYSELINA
Přináší nám to bolest. Zanechává prázdnotu. Vyvolává to problémové svědomí. A přesto se k tomu stále vracíme: stejný starý hřích. Ano, někdy jsme „hloupí jako vůl“, pokud jde o padání do stejných pastí znovu a znovu. Činíme pokání, ale pak neučiníme nezbytné kroky, abychom zabránili opětovnému pádu. Nevyhýbáme se blízká příležitost hříchu, a tak neustále padat zpět do hříchu. Opravdu musíme anděly zmást!
To není očividnější než v kolektivním smyslu. Jak se nadále zbavujeme našich národů Boha a morálních zákonů, které ustanovil, vidíme, jak se naše populace zmenšuje (v „kultuře smrti“), roste násilí, roste sebevražda, roste chamtivost a korupce a zvyšuje se globální napětí. Ale neděláme spojení. Jsme hloupí jako vůl.
Ani my v této „intelektuální“ a „osvícené“ éře nezkoumáme z historického hlediska, jak křesťanství proměnilo civilizaci od dob Římské říše až dodnes. Je to prostý fakt. Brzy však zapomeneme - nebo nejčastěji - vybereme si ne vidět. Němý. Prostě hloupý.
Tento vola je však vítán ve stáji Páně. Ježíš nepřišel pro studnu, přišel pro nemocné.
UZAVŘENÝ JAKO OSL
Ten osel představuje ty z nás, kteří jsme „tvrdohlaví jako osel“. To zavěšení na staré neúspěchy, které jsme odmítli pustit, a mlátili jsme se o hlavu unaveným starým dva ku čtyřem.
Dnes Ježíš říká:
Pustit. Už jsem ti ten hřích odpustil. Věř v mé milosrdenství. Miluji tě. To je účelem mého příchodu: vzít vaše hříchy pryč navždy. Proč je přivedete zpět do stáje?
Je to také ta tvrdohlavost ať nás Bůh miluje. Vzpomínám si na slova přítele, který mi kdysi řekl: „Ať tě Bůh miluje.“ Ano, děláme ten či onen čin, ale nikdy nedovolíme, aby za nás Bůh udělal skutek. A skutek, který si přeje udělat, je milujte nás právě teď, jak jsme. "Ale já nejsem hoden." Jsem zklamáním. Jsem hříšný, “odpovídáme.
A Ježíš říká:
Ano, nejste hodni a jste hříšní. Ale nejste zklamáním! Jste zklamaní, když uvidíte dítě, které se učí chodit, ale pak spadnete? Nebo když uvidíte novorozence, který se nedokáže sám nakrmit? Nebo malý, který pláče ve tmě? Ty jsi to dítě. Čekáte víc, než já! Jen já vás mohu naučit chodit. Nakrmím tě. Potěším tě ve tmě. Udělám tě hodným. Ale musíš mě nechat milovat!
Nejhorší tvrdohlavost je neochota vidět se v Božském světle pravdy, které odhaluje hřích, abychom se osvobodili; rozpoznat v duchu naši chudobu, naši potřebu Spasitele. Téměř každý má podíl na tomto druhu tvrdohlavosti, která se nazývá jiným jménem: Pjízda. Ale i tato srdce vítá Kristus ve své stáji.
Ne, nebyl to svobodný a vznášející se orel, ani mocný a mocný lev, ale vola a prdel kterého Bůh připustil ke stáji svého narození.
Ano, ještě pro mě existuje naděje.
Bůh se stal člověkem. Přišel přebývat mezi nás. Bůh není vzdálený: je to „Emmanuel“, Bůh s námi. Není mu cizí: má tvář, tvář Ježíše. —POPE BENEDICT XVI, vánoční poselství “Město a svět“, 25. prosince 2010
