Mlhovina Helix
THE ničení je to, co mi jeden místní obyvatel popsal jako „biblické rozměry“. Mohl jsem jen souhlasit v ohromeném tichu poté, co jsem viděl poškození hurikánu Katrina z první ruky.
Bouře nastala před sedmi měsíci - pouhé dva týdny po našem koncertu ve Violet, 15 mil jižně od New Orleans. Vypadá to, že se to stalo minulý týden.
RÁNO Mši, Pán ke mně začal mluvit o „oddělení“ ...
Připoutanost k věcem, lidem nebo myšlenkám nám brání v tom, abychom mohli stoupat jako orel s Duchem svatým; blátí naši duši a brání nám v dokonalém odrážení Syna; naplňuje naše srdce spíš než Bohem.
A tak si Pán přeje, abychom byli odtrženi od všech nadměrných tužeb, ne aby nám zabránili v potěšení, ale aby nás zapletli do nebeská radost.
Také jsem jasněji pochopil, jak je kříž pro křesťana jedinou cestou. Na začátku upřímné křesťanské cesty je spousta útěchy - abych tak řekl „líbánky“. Má-li však člověk postupovat do hlubšího života směrem k jednotě s Bohem, vyžaduje to odříkání se - objetí utrpení a sebezapření (trpíme všichni, ale jaký je rozdíl, když mu dovolíme usmrtit vlastní vůli) ).
Kristus to už neřekl?
Unless a grain of what falls to the ground and dies, it remains just a grain of wheat; but if it dies, it produces much fruit.–Jan 12: 24
Pokud křesťan nepřijme kříže života, zůstane kojencem. Pokud však pro sebe zemře, přinese mnoho ovoce. Vyroste do plné postavy Krista.
Z první noc farní mise St. Gabriel, LA:
JEŽÍŠ nadále mě posílá do prázdných kostelů ... ale v návštěvnosti je alespoň jedna ztracená ovce. Tím jsem si jistý.
Which of you men, if you had one hundred sheep, and lost one of them, wouldn't leave the ninety-nine in the wilderness, and go after the one that was lost, until he found it?–Luk 15: 4
AT Bůh se zdá být tak daleko ...
Ale není. Ježíš slíbil, že s námi zůstane až do konce tohoto věku. Spíše si myslím, že jsou chvíle, kdy se ve svém proměněném jasu přibližuje tak blízko, že duše člověka mžourá, dokud nezavře oči. Myslíme si tedy, že jsme ve tmě, ale nejsme. Duše je zaslepena samotnou láskou.
Existují i jiné časy, kdy pocit opuštění přichází kvůli nepříznivým zkouškám. I to je forma Kristovy lásky, protože když dovolil tomuto konkrétnímu kříži, připravuje pro nás také hrobku, ze které by mohl povstat.
A co má zemřít? Vlastní vůle.
ALE můžeme opravdu letět do nebe jen na vzestupu víry (viz včerejší příspěvek)?
Ne, musíme mít také křídla: dobročinnost, což je láska v akci. Víra a láska fungují společně a obvykle nás jeden bez druhého opouští na pevninu připoutaný k gravitaci vlastní vůle.
Ale láska je největší z nich. Vítr nemůže zvednout oblázek ze země, a přesto může jumbo trup s křídly stoupat k nebi.
A co když je moje víra slabá? Pokud je láska vyjádřená ve službě bližnímu silná, Duch svatý přichází jako silný vítr, který nás zvedne, když víra nemůže.
If I have faith to move mountains, but have not love, I am nothing.-Svatý. Pavel, 1. Kor. 13
Bude navždy založen jako Měsíc,
a jako věrný svědek v nebi. (Žalm 59:57)
LAST v noci, když jsem vzhlédl k Měsíci, se mi v mysli objevila myšlenka. Nebeská těla jsou analogiemi jiné reality ...
Mary je měsíc který odráží Syna, Ježíše. I když je Syn zdrojem světla, Maria Ho odráží zpět k nám. A obklopuje ji nespočet hvězd - Svatí, kteří s ní osvětlují historii.
Někdy se zdá, že Ježíš „zmizel“ za horizontem našeho utrpení. Ale neopustil nás: v tuto chvíli se zdá, že zmizí, Ježíš k nám už závodí v novém horizontu. Na znamení své přítomnosti a lásky nám také opustil svou Matku. Nenahrazuje životodárnou moc svého Syna; ale jako opatrná matka osvětluje temnotu a připomíná nám, že On je Světlem světa ... a nikdy nepochybovat o jeho milosrdenství, dokonce ani v našich nejtemnějších chvílích.
Poté, co jsem obdržel toto „vizuální slovo“, následovalo následující písmo jako padající hvězda:
A great sign appeared in the sky, a woman clothed with the sun, with the moon under her feet, and on her head a crown of twelve stars.–Oznámení 12: 1
JÁ JEN vešel do mé modlitební místnosti a můj třetí syn Ryan, který právě otočil dva roky, stál na špičkách prstů a pokoušel se políbit nohy na kříž. Právě otočil dva… Takže jsem ho zvedl a držel ho tam pro polibek. Odmlčel se, potom otočil hlavu a políbil ránu na Kristově boku.
Začal jsem se třást a byl jsem ohromen emocemi. Uvědomil jsem si, že Duch svatý se pohybuje hluboko v mém synovi, který nedokáže ani sdělit větu, aby utěšil Krista, který se dívá na padlý svět, který se chystá vstoupit do svého utrpení.
Ježíši, slituj se. Milujeme tě.
DVA před několika dny jsem psal o Noemově duze - znamení Krista, Světla světa (viz Smlouva znamení.) Je tu však druhá část, která ke mně přišla před několika lety, když jsem byl v Madonnově domě v Combermeru v Ontariu.
Tato duha vrcholí a stává se jediným paprskem jasného Světla trvajícího 33 let, asi před 2000 lety, v osobě Ježíše Krista. Při průchodu Křížem se Světlo opět rozdělí do nesčetných barev. Ale tentokrát duha osvětluje ne nebe, ale srdce lidstva.
PO během bohoslužby (ukrajinská mše) během půstu, všichni vstupujeme do uličky vedle lavice, zatímco kněz přednáší modlitbu: „Milostivý, Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha.“ Pak si každý poklekne a skloní tvář k zemi. To se zpívá třikrát - krásný čin pokory a pocty.
Dnes ráno, když kněz začal přednášet modlitbu, jsem ve svém srdci slyšel, co jsem okamžitě cítil, když mluvil můj strážný anděl: "Byl jsem tam. Viděl jsem ho trpět. “
Sklonil jsem tvář a rozplakal se.
BŮH opouští na znamení své smlouvy s Noemem, a duha na obloze.
Ale proč duha?
Ježíš je Světlo světa. Světlo, když je rozbité, se rozpadá do mnoha barev. Bůh se svým lidem uzavřel smlouvu, ale než přišel Ježíš, duchovní řád byl stále narušen -zlomený— Dokud Kristus nepřišel a shromáždil všechny věci do sebe a učinil je „jedním“. Dalo by se říct Kříž je hranol, místo světla.
Když uvidíme duhu, měli bychom ji poznat jako znamení Krista, Nová smlouva: oblouk, který se dotýká nebe, ale také země ... symbolizující dvojí přirozenost Krista božský a člověk.
In all wisdom and insight, he has made known to us the mystery of his will in accord with his favor that he set forth in him as a plan for the fullness of times, to sum up all things in Christ, in heaven and on earth.-Efezanům, 1: 8--10
POCIT po tahu mého těla po přijímání jsem měl představu, že jsem na okraji velmi hustého a starodávného lesa….
Sotva jsem se mohl pohybovat temnou houštinou, byl jsem zapletený do větví a vinné révy. Příležitostný paprsek Sonlightu přesto prorazil listy a na okamžik mi v teple koupal tvář. Okamžitě byla moje duše posílena a touha po svoboda byl ohromující.
Jak dlouho toužím dosáhnout otevřených plání, drsné divočiny, kde srdce běží volně a nebe je neomezené!
... pak jsem zaslechl šepot, zdánlivě nesený na hřídeli Světla:
"Blessed are the pure in heart, for they shall see God."ČASTO vstupujeme do půstu s pocitem úzkosti - strachu z oběti umírání pro sebe.
Předpokládám, že to je to, jak se zrno cítí, když je pohřbeno pod brázdou, nebo housenka, jak je pohřbena kuklou, nebo pstruh, protože je uzavřen pod zimním ledem.
Ale jak tragické by bylo, kdyby semeno leželo na brázdě, jen aby ho sfoukl vítr! Nebo housenka, která odmítne kuklu a nikdy nevstane s křídly! Nebo ryby uniknou z ledových vod a uduší se ve sněhu!
Ó duše, obejmi tento kříž před sebou. Za hrobkou je Vzkříšení!
VŠECHNO den jsem cítil, jak mě Pán modlí. Ale z nějakého důvodu byl můj pravidelný čas modlitby narušen až po půlnoci. "Mám se modlit nebo jít spát?" … Bude brzy ráno. “ Rozhodl jsem se modlit.
Moje duše byla zaplavena takovou radostí, takovým mírem. Co by mé srdce postrádalo, kdybych ustoupil svému polštáři!
Ježíš na nás čeká a touží nás naplnit nepopsatelnou láskou a požehnáním. Když si rozdělujeme čas na večeři, musíme si vyhradit čas na modlitbu.
Whoever remains in me and I in him will bear much fruit, because without me you can do nothing.–Jan 15: 5
JEŽÍŠ řekla „pravda tě osvobodí.“
Projekt První pravda, která nás osvobozuje, je uznání nejen našeho hříchu, ale i našeho bezmocnost. Přiznat si svou chudobu, prázdnotu, znamená vytvořit v srdci místo, které pak může být naplněno Božím bohatstvím a plností.
Je ve skutečnosti osvobozující připustit, že jeden je otrok; uzdravení přiznat, že člověk je zraněn.
Musíme si uvědomit nutnost přijmout naše slabosti a Boží sílu a ukázat je světu. —Catherine Dohertyová, Dopis zaměstnance
TAM minulý týden, když jsem kázal, bylo několikrát, že jsem byl najednou ohromen. Pocit, který jsem měl, byl, jako bych byl Noah, křičící z rampy archy: „Vstupte! Vstupte! Vstupte do Božího milosrdenství!"
Proč se tak cítím? Nedokážu to vysvětlit ... až na to, že vidím bouřkové mraky, těhotné a vlnící se, rychle se pohybující na obzoru.
Z dnešní přednáška na Dny víry učitele Okotoks:
"Jak jsem cestoval po celé Kanadě, je zřejmé: to, co dělá školu" katolickou ", není název připevněný k boku školy; není to ani prohlášení o náboženské politice školního obvodu; nejsou to ani duchovní programy iniciované školní radou nebo ředitelem. Co dělá školy skutečně katolickými --–skutečně křesťanský––Je Ježíšův duch žijící ve škole a ve studentech. “
TIME-zrychluje se to? Mnozí tomu věří. To mi při meditaci přišlo:
MP3 je formát písně, ve kterém je hudba komprimována, a přesto skladba zní stejně a stále má stejnou délku. Čím více ji však komprimujete, i když její délka zůstává stejná, kvalita se začíná zhoršovat.
Zdá se také, že čas se komprimuje, i když jsou dny stejně dlouhé. A čím více jsou stlačeni, tím více dochází ke zhoršení morálky, přírody a občanského řádu.
Někdy je člověk tak chudý, že mu může nabídnout slabost: "Ó Ježíši, tohle jsem, nic než slabost a chudoba." To je vše, co vám musím dát, je opravdu moje. Ale i toto ti dávám. “
"To je ten, koho schvaluji: pokorný a zlomený muž, který se třese mým slovem." (Izajáš 66: 2)
"Nahoře bydlím a ve svatosti a se zdrceným a skleslým duchem." (Izajáš 57: 15)
"Pán naslouchá potřebným a nezavrhuje své služebníky v jejich řetězech." (Žalm 69: 34)
PROČ nemůžeme se úplně odevzdat Bohu? Proč neděláme ze svatosti naše pronásledování? Proč lpíme na té či oné věci, protože víme, že bychom byli šťastnější, kdybychom to nechali jít?
We musí odpověz na tohle. A když to uděláme, měli bychom před něj umístit pravdu a nechat ji, aby nás začala osvobozovat.
FAR od „krádeže Kristova hromu“
Mary je blesk
který osvětluje Cestu.
FAR od „krádeže Kristova hromu“
ČTENÍ z božské liturgie tento týden přetrvával se mnou:
Bůh trpělivě čekal ve dnech Noeho při stavbě archy. (1. Petra 3:20)
Smysl je v tom, že jsme v té době, kdy se archa dokončuje, a brzy. Co je archa? Když jsem se zeptal na tuto otázku, vzhlédl jsem k Mariině ikoně ……… odpověď se zdála, že jejím poprsím je archa a shromažďuje pro sebe pozůstatek pro Krista.
A byl to Ježíš, který řekl, že se vrátí „jako za dnů Noeho“ a „jako za dnů Lotových“ (Lukáš 17:26, 28). Každý se dívá na počasí, zemětřesení, války, mor a násilí; ale zapomínáme na „morální“ znamení dob, o nichž mluví Kristus? Čtení Noemovy a Lotovy generace - a jaké byly jejich přestupky - by mělo vypadat nepříjemně povědomě.
Muži občas klopýtají o pravdu, ale většina z nich se zvedne a pospíchá, jako by se nic nestalo. -Winston Churchill
IF pouze my jsme pochopili, co je ztraceno, když jsme se nechali rozdvojit dvěma hroty špice pýcha.
Jeden bodec je defenzivní: "Nemýlím se, nebo tak špatně, jak říkáš." Druhým bodem je zoufalství: „Jsem k ničemu, bezcenné selhání.“ V obou případech (často druhý hrot následuje po prvním) člověk vynakládá velkou energii a skrývá základní lidskou pravdu: potřebu Boha.
Pokora je korunou křesťana. Protivník dělá vše, co je v jeho silách, aby nám zabránil v tom, abychom se dostali před Boha s naší skutečnou hříšností, neúspěchem a chybami charakteru. Tato poctivost je odměněna Bohem a paradoxně se stává nádobou síly.
Dokud vás ďábel drží na vidličce, síla se drží na uzdě a vaše koruna zůstane v pokladnici Boží.
AT doba, kdy „náboženští“ na světě připevňují bomby na svá těla a odpálí se; když jsou odpalovány střely ve jménu biblických pozemkových práv; když jsou biblické citáty vytrženy z kontextu na podporu práv, která se zajímají o sebe - papež Benedikt encyklika na láska stojí jako mimořádně jasný maják v zatemněném přístavu Země.
This is how all will know that you are my disciples, if you have love for one another.
(John 13: 35)
AS Kráčel jsem uličkou k přijímání dnes ráno, cítil jsem, jako by kříž, který jsem nesl, byl betonový.
Jak jsem pokračoval zpátky na lavici, moje oko přitahovalo ikonu ochrnutého muže, který byl spuštěn v nosítkách k Ježíši. Okamžitě jsem to cítil Byl jsem paralyzovaný muž.
Muži, kteří paralytika snížili stropem do Kristovy přítomnosti, tak učinili tvrdou prací, vírou a vytrvalostí. Ale byl to jen paralytik - který neudělal nic jiného než pohled na Ježíše v bezmocnosti a naději -, kterému Kristus řekl:
"Tvé hříchy jsou odpuštěny ..." povstaň, vezmi si podložku a jdi domů. “
KŘESŤANSTVÍ není ideologie; to je činit.
A obličej je Láska.
BYL JSEM projíždějící kolem televize, když moje děti sledovaly „Návrat krále“ - část III Pán prstenů- když najednou slova Gandolfa skočila přímo z obrazovky do mého srdce:
Věci jsou v pohybu, které nelze vrátit zpět.
Zastavil jsem se ve svých stopách, abych poslouchal, můj duch hořel ve mně:
... je to hluboký dech před ponorem ...... to bude konec Gondaru, jak ho známe ...… Konečně na to přijdeme, velká bitva naší doby ...
Potom na strážní věž vyšplhal hobit, aby zapálil výstražnou palbu - signál, který měl varovat národy Středozemě, aby se připravily na bitvu.
Bůh nám také poslal „hobity“ - malé děti, kterým se zjevila jeho Matka, a přikázal jim, aby zapálily ohně pravdy, aby ve tmě mohlo svítit světlo ... Lourdes, Fatima a v poslední době i Medžugorje ( druhý čeká na oficiální schválení církve).
Ale jeden „hobit“ byl jen dítě v duchu a jeho život a slova vrhají velké světlo na celou Zemi, dokonce i do temných stínů:
Nyní stojíme tváří v tvář největší historické konfrontaci, kterou lidstvo prošlo. Nemyslím si, že si to plně uvědomují široké kruhy americké společnosti nebo široké kruhy křesťanské komunity. Nyní stojíme před konečnou konfrontací mezi církví a anti-církví, evangeliem a anti-evangeliem. Tato konfrontace spočívá v plánech božské prozřetelnosti. Je to zkouška, kterou vykonává celá církev. . . musí zabírat. —Kardinál Karol Wotyla, který se o dva roky později stal papežem Janem Pavlem II; dotisk 9. listopadu 1978, vydání Wall Street Journal
MOŽNÁ je jen mírná zima, a tak je každý venku, místo aby sledoval zprávy. Ale v zemi se objevily některé znepokojivé titulky, které sotva rozcuchaly pírko. A přesto mají schopnost ovlivňovat tento národ po další generace:
VELKÝ v dnešním světě dochází k rozdělení. Lidé si musí vybrat strany. Jedná se především o divizi morální a sociální hodnoty, z evangelium principy versus moderní domněnky.
A je to přesně to, co Kristus řekl, že se stane rodinám a národům, když budou konfrontovány s jeho přítomností:
Myslíte si, že jsem přišel nastolit mír na zemi? Ne, říkám vám, ale spíše rozdělení. Od této chvíle bude pětičlenná domácnost rozdělena, tři proti dvěma a dvě proti třem… (Luke 12: 51-52)
I pocit, jako by se teď počítala každá hodina. Že jsem povolán k radikální konverzi. Je to záhadná věc, a přesto neuvěřitelně radostná. Kristus nás na něco připravuje ... na něco mimořádný.
Yes, repentance is more than penitence. It is not remorse. It is not just admitting our mistakes. It is not self-condemnation: "What a fool I've been!" Who of us has not recited such a dismal litany? No, repentance is a moral and spiritual revolution. To repent is one of the hardest things in the world, yet it is basic to all spiritual progress. It demands the breaking down of pride, self-assurance, and the innermost citadel of self-will.(Catherine de Hueck Doherty, Polibek Krista)
PO Dnešní zpověď mi přišla na mysl bitevní pole.
Nepřítel na nás střílí rakety a kulky a bombarduje nás podvody, pokušeními a obviněními. Často se ocitáme zraněný, krvácející a invalidní, krčící se v zákopech.
Ale Kristus nás vtáhne do bunkru vyznání a pak… nechá bombu své milosti explodovat v duchovní říši, zničit zisky nepřítele, získat zpět naše terority a znovu nás vybavit duchovní zbrojí, která nám umožní znovu se zapojit ty „knížectví a síly“ skrze víru a Ducha svatého.
Jsme ve válce. to je moudrost, ne zbabělost, navštěvovat bunkr.